Fondy fondů

Fondy fondů přišly s poměrně zajímavou myšlenkou směřující k mnohem vyššímu rozložení rizik, než které nabízí klasické podílové fondy. Klasický podílový fond totiž nakupuje jednotlivé cenné papíry (např. dluhopisy, akcie) a v portfoliu jich má typicky kolem 50-100. Fond fondů ale volí jinou cestu – místo konkrétních akcií či dluhopisů nakupuje do svého portfolia podílové listy jiných fondů, takže tím dochází v podstatě k jakési diverzifikaci na druhou. To je myšlenka poměrně zajímavá. Důležité ale je, jak se investiční společnost umí v takovýchto fondech poprat s náklady.

Fondy fondů mají specifickou nákladovou strukturu.

Nejen, že musí hradit všechny klasické náklady vznikající u všech fondů, jako jsou náklady na správu portfolia, poplatky za obchodování a jiné fixní náklady, ale také všechny tyto náklady v podstatě platí ještě jednou na úrovni fondů, které nakupují do svého portfolia. Dochází tak k tomu, že se poplatky vlastně platí dvakrát. A na této úrovni je potřeba rozlišit mezi dobrým a špatným fondem fondů (z hlediska nákladovosti). Ty lepší totiž umí vyjednávat s fondy, které nakupují do svého portfolia lepší podmínky nákupu, a to se týká např. zejména výše vstupního poplatku. Ty horší pak svůj potenciál výkonnosti snižují o placení vysokých poplatků.

Podobné je to také s manažerským poplatkem, které fondy fondů musí platit manažerům fondů, které nakupují do portfolia. Informace o práci s náklady ale není běžně dostupná a investor tak vidí jen jednu stranu mince. Vidí vstupní a manažerský poplatek samotného fondu fondů, ale už nevidí celkovou nákladovost, do které se promítá i nákladovost podfondů v portfoliu. Úsudek, pokud je to možné, si lze ale nakonec udělat podle výsledků fondu fondů vzhledem ke srovnatelné konkurenci.

Fondy fondů netvoří jednolitou skupinu.

Zatímco dělení na fondy peněžního trhu, dluhopisové či akciové probíhá podle druhů investičních nástrojů, do kterých fondy investují, fondy fondů tvoří kategorii podle filosofie přístupu k investování. Mezi fondy fondů jsou tedy výrazné rozdíly, protože lze najít jak fondy fondů akciové (těch je nejvíce), tak také fondy fondů smíšené, které nakupují do portfolia fondy nejen akciové, ale také dluhopisové. Na tuto skutečnost je potřeba dávat velký pozor při srovnávání výkonnosti fondů fondů mezi sebou, aby nedošlo ke srovnávání nesrovnatelného.

Přidaná hodnota fondů fondů je tedy typicky ve schopnosti manažera umět vybrat do portfolia opravdu jen kvalitní fondy. Nicméně narazit lze i na takové, které svěřené prostředky směřují jen do fondů vlastní finanční skupiny. Tato skutečnost má dva dopady. Za prvé tak má sice fond fondů lepší nákladové podmínky (do fondů vlastní skupiny platí výrazně nižší vstupní poplatky, pokud vůbec). Za druhé ale je diskutabilní, jestli se investorovi dostane opravdu jen to „nej“. Těžko totiž lze tvrdit, že jedna finanční skupina má kvalitní opravdu všechny své fondy. Většinou se v rodinách fondů jedné skupiny najdou fondy skutečně kvalitní, potom průměrné a několik podprůměrných. Výběrem fondů jen vlastní skupiny do portfolia fondů fondů tak investor sice má výhodnější podmínky, ale nemusí nutně mít požadovanou kvalitu.

Zvláštní kapitolu tvoří fondy fondů, které do portfolia nakupují hedge fondy. Za určitých podmínek je to vzhledem k vlastnostem vztahujícím se k hedge fondům jediná smysluplná možnost investování do nich a současně diverzifikování v rámci kategorie hedge fondů.

Fondy fondů jsou poměrně zajímavé investiční nástroje v momentě, kdy je investiční společnost „umí“ spravovat – nakupovat do portfolia kvalitní fondy s nízkými náklady. Takových je ale jenom relativně málo a investor proto musí pečlivě vybírat. Často také může narazit na skutečnost, že je vhodnější neinvestovat do akciového fondu fondů, ale raději do fondu akciového, který investuje klasicky – nakupuje konkrétní akcie. Vyšší náklady fondů fondů snižují jejich ziskový potenciál proti klasickým fondům.