Zpoždění liberalizace poštovního trhu v EU, mínus pro zákazníky

Podle poslanců Evropského parlamentu by měl být trh poštovních služeb v EU liberalizován v roce 2011, tedy o dva roky později, než prosazovala Evropská komise. Výbor Evropského parlamentu, který o liberalizaci hlasoval před červencovým hlasováním v plénu, vyslyšel obavy některých států a europoslanců, že po nástupu konkurence státní pošty budou schopny poskytovat jen služby, které jim mnohde ukládá zákon, ale na nichž příliš nevydělají. Europoslanci, zvláště z Francie (ale i Řecka, Polska či Maďarska), tak podporují spíše momentální výdělky domácích státních pošt, než pozitivní efekty pro uživatele poštovních služeb, kterým by konkurence v řadě služeb přinesla jejich zrychlení a zlevnění.

Poštovní společnosti obecně nejsou s to konkurovat novým způsobům komunikace jako je internet nebo služby mobilních operátorů, které již do značné míry nahradily posílání pohledů a dopisů. Na druhou stranu např. internet představuje pro pošty i novou příležitost s tím, jak postupně roste obliba nakupování na síti a s ním spojený zásilkový obchod. Také jsou stále více využívány jiné služby (distribuce letáků a propagačních materiálů, přeshraniční doručování zásilek, možnosti využívání pobočkové sítě pro finanční služby, komunikaci se státní správou apod.), poštovním službám tak rozhodně neodzvonilo, jen je třeba reagovat na měnící se tržní podmínky a přizpůsobit se jim. Zakonzervování stavu a hra na mrtvého brouka dlouhodobě ničemu neprospěje, jen problém odsune do pozdější dobu.

Česká republika je v tomto ohledu pokrokovější než řada jiných evropských zemí, když jí vyhovuje již dřívější termín, tedy rok 2009. Řadíme se tak spíše po bok zemí, jako je Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko, VB či Nizozemí, tedy těch, které již své poštovní trhy zcela nebo alespoň z části liberalizovaly (a zároveň jde až na výjimky o „progresivnější a aktivnější“ část staré EU). Český postoj a postoj těchto zemí lze z pohledu uživatele služeb schvalovat více než názor odpůrců liberalizace trhu. Zákazníka by mělo zajímat především to, v jaké kvalitě a rychlosti mu je služba poskytnuta, než kým a komu firma patří. Také odpůrci otevření trhu prezentované obavy z poklesu zaměstnanosti jsou spíše snahou o získání politického kapitálu, než reálnou hrozbou. Poštovní (státní) společnosti jsou jedněmi z největších zaměstnavatelů (např. Česká pošta 38 tisíc zaměstnanců), představují tak zdroj velkého množství potenciálních voličů. Myslet si ale, že konkurence všechna tato pracovní místa zruší, je liché. Buď se přesunou do konkurenčních společností, které přeci musí balíky či jiné služby zákazníkům doručovat až domů, aby jejich servis zákazníci využili a zaměstnance tedy potřebují, nebo zaměstnanci přejdou do nových forem poštovních a přidružených služeb, které budou muset firmy nabídnout, aby obstály na trhu.

Liberalizace trhu se tedy nebojme, jako zákazníci na ní vyděláme a dlouhodobě na ní vydělá i celý poštovní trh, který se nutností změnit často myšlení a nabídnout něco nového posune do 21. století a alespoň zčásti omezí růst vliv internetu v komunikaci, nebo se na něm bude podílet. Politikům pak lze doporučit spíše podporu nových služeb poskytovaných poštovními společnostmi, jako je přiblížení státní správy přes jejich rozsáhlé pobočkové sítě apod. I na tom občané (zákazníci veřejných služeb) mohou jen vydělat.