Tlak spotřebitelů a nová konkurence – konec rozdělování cen zájezdů?

15.08.2007 | , Cyrrus
INVESTICE


Na českém trhu s dovolenými je jako každé léto poměrně rušno. Jako prakticky každý rok jsme se již dočkali nepříjemného krachu jedné z cestovních kanceláří,...

Na českém trhu s dovolenými je jako každé léto poměrně rušno. Jako prakticky každý rok jsme se již dočkali nepříjemného krachu jedné z cestovních kanceláří, pokračuje také boj Sdružení ochrany spotřebitelů (SOS) s praktikami některých firem, který dráždí Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA) a nově vody českého rybníka chtějí čeřit i německé cestovní kanceláře. Vstup na český trh podle Mladé fronty plánuje velká německá společnost působící v cestovním ruchu, Thomas Cook. Nezaujatý pozorovatel dění v tomto oboru si tak na nudu či okurkovou sezonu stěžovat nemusí, spíše může hodnotit jak se současné kroky mohou projevit na kvalitě služeb pro zákazníky a odstranění některých kritizovaných nešvarů.

 

Již dlouho pokračuje tlak SOS na některé cestovní kanceláře, které rozdělují ceny zájezdů do několika položek, jejichž sečtením se zákazník teprve dobere skutečné ceny své vybrané dovolené. Řada cestovních kanceláří v ČR k uváděné ceně zájezdu dopočítává různé příplatky, ať již palivový, bezpečností, za víza či pojištění, ale i za dopravu z letiště do hotelu a zpět, za ložní prádlo či tzv. bakšišné. Kritika těchto neúplných cen před nedávnem vyústila v žalobu proti jedné z cestovních kanceláří (Exim Tours). Tento krok značně nadzvedl AČCKA, podle níž je tato praxe v  souladu s českým právem, což mají potvrzovat i české úřady. Necháme-li rozhodování o tom, co je či není v souladu se zákonem, na soudech, které úředníci svými potvrzeními a rozbory těžko mohou suplovat, je asi přínosnější soustředit se na řešení problému rozdělování cen. AČCKA správně poukazuje na to, že ne všechny cestovní kanceláře na tuto hru přistoupily ve stejné míře a že rozdělená cena je pro zákazníky nepřehledná a podobná praxe nepříjemná. Díl viny na tomto stavu také přesouvá na letecké společnosti.

 

U leteckých přepravců se vskutku nešvar rozdělování ceny a samostatné uvádění např. palivových příplatků rozmohl do dosti nepříjemných rozměrů (zvláště po expanzi nízkonákladových dopravců), což ovšem neznamená, že je nutné tuto praxi přenášet dále a tedy mást zákazníky i v cestovních kancelářích. Argumenty, že se cestovní kanceláře chovají tímto způsobem právě proto, aby mohly reagovat na příplatky leteckých přepravců, navíc neobstojí u poplatků, jako je doprava z letiště do hotelu, příplatky za ložní prádlo, či bakšišné v arabských zemích. Jsou-li tyto částky běžnou částí nákladů (byť specifickou pro daný trh), měly by být zahrnuty v konečné ceně a není jediného důvodu, proč je vymezovat zvlášť. S trochou vůle jde i palivový příplatek započítat do ceny zájezdu přímo a nenutit zákazníky dopočítávat se rozdílných nabídek, aby mohli porovnat ceny v jednotlivých kancelářích. Odhadovat skutečnou výši palivového příplatku na delší dobu dopředu jistě přesně nejde. Příplatky letečtí dopravci mění podle světových cen ropy a nemají tedy pevně stanovené lhůty, po které příplatek v dané výši platí, určitá rezerva v ceně, která toto riziko kompenzuje, na druhou stranu nebude znamenat takové zdražení, před kterým cestovní kanceláře varují.

 

Smyslem konečné ceny, jež v sobě jednoznačně obsáhne všechny dílčí položky je mimo jiné snadná porovnatelnost nabídek. Byť každá nabídka má svá specifika, srovnáním konečných cen zákazníci získají lepší přehled o cenové úrovni té které cestovní kanceláře, což pro ně bude bezpochyby přínosem. Tato porovnatelnost je jednou z věcí, které budou v delším období tlačit spíše na pokles cen zájezdů či alespoň bránit jejich růstu. Tou další je zostřující se konkurence na trhu, kterou mohou podpořit svým vstupem do ČR i německé cestovní kanceláře, jako je tomu v případě společnosti Thomas Cook.

 

Německé firmy, byť některé z nich např. palivový příplatek také uvádí mimo základní cenu, rozdělování cen zájezdů v míře, kterou vidíme u některých českých společností, nepodlehly. Velké německé firmy se navíc umí pohybovat a obstát na velmi konkurenčním prostředí, svou velikostí jsou schopny požadovat nižší ceny za služby, což ceny jejich zájezdů ve srovnání s menšími konkurenty snižuje. Tyto vlivy spolu s obvyklejší praxí uvádět do ceny opravdu vše, co do ní patří, mohou časem změnit situaci na trhu „zevnitř“, tedy bez zásahů soudů či zákonodárců (ať již v ČR či v rámci celé EU). Direktivní řešení tržních problémů je horším z možných řešení. Větší smysl má tlak spotřebitelů, i přes sdružení jako je SOS, i když se jejich aktivity firmám působícím v oboru nemusí zrovna zamlouvat. Medializace těchto tlaků, nástup nové konkurence a zřejmě i konsolidace v oboru, kde se nyní pohybuje příliš mnoho malých hráčů (podle T. Okamury je v ČR kolem 800 cestovních kanceláří), dané věci poslouží více než nové směrnice a direktivy a napomůže kultivaci poměrů. V případě jasně definovaných požadavků zákazníků a nových konkurentů si lze posun v chápání samotných firem snadno představit. Ten kdo podniká způsobem, který většina zákazníků nepovažuje za férový, mít na trhu dlouho místo nebude.

Autor článku

Karel Potměšil

Články ze sekce: INVESTICE