Situace v Řecku houstne, státní zaměstnanci vyrážejí do ulic

...státní bankrot, muselo požádat o pomoc Evropskou unii a Mezinárodní měnový fond. Tyto instituce o víkendu schválily pomoc ve výši 110 miliard EUR. Zhruba 80 miliard poskytnou státy eurozóny, úroková sazba půjčky by se měla pohybovat okolo 5 %. EU a MMF jako jakousi protihodnotu požadují po Řecku logicky zavedení různých opatření, pomocí kterých jihoevropané začnou snižovat extrémní deficit veřejných financí. Podmínkou půjčky je snížení deficitu do roku 2012 o 30 miliard EUR.

Jak jednoduchý se může nastavený mechanismus zdát. Jenže je tu jedno velké ALE. Zmíněná opatření se budou týkat především státních zaměstnanců, kteří ''pokrývají'' až 80 % výdajů státního rozpočtu. A ti se začínají bouřit. Odbory bez servítek ohlašují další celostátní stávky, které jsou doprovázeny v Řecku tradičně silnými nepokoji. Angažuje se především organizace ADEDY. Hrozba státního bankrotu a zhroucení země odboráře v současné době nepřesvědčí. Na těžce vydělané peníze jim přece nikdo sahat nebude. Podle nich by dluh měla hradit vrstva bohatých, která problémy zavinila, ne ''pracující lid''.

Situace státního sektoru v Řecku je přepychová. Snem každého studenta střední školy je stát se státním zaměstnancem. Vojenské školy a policejní akademie tak praskají ve švech. Odkud taková situace a jakási rozmazlenost státních zaměstnanců pramení? Ano, veřejný sektor byl v Řecku silný již od konce druhé světové války, nárůst počtu zaměstnanců ve státní správě je však spojován především s osmdesátými lety minulého století. Nikoho možná nepřekvapí, že tehdy vládě předsedal jistý Andreas Papanderou, otec premiéra současného. Za jeho vlády rostl význam politického klientelismu, správná polická příslušnost znamenala vstupenku na lukrativní místo ve státním sektoru. Řecko se stalo rájem státních úředníků. Vlády si začaly své voliče kupovat tím, že je bez okolků zaměstnávaly ve státním sektoru, propustit zaměstnance pro ně přitom bylo cosi nemyslitelného, až nezákonného. Vznikla vysoká přezaměstnanost a ročně tak stát zbytečně přicházel o obrovské sumy peněz.

Život státního zaměstnance v Řecku je záviděníhodná. Jeho plat je v průměru 2,5krát vyšší než zaměstnance v soukromém sektoru. Je mu zajištěna doživotní penze, kterou po jeho smrti přebírá manželka. Samozřejmostí jsou třinácté, čtrnácté, v některých případech patnácté či šestnácté platy. Průměrný věk odchodu do důchodu činí 53 let. V řeckém parlamentu na 300 poslanců pracuje 1 600 úředníků, kteří dostávají právě ony patnácté a šestnácté platy z toho důvodu, že ''musejí pracovat přesčas''. Tyto bonusové platy zároveň nepodléhají dani. Dalším příkladem může být i řecká národní banka, která zaměstnává 3 000 pracovníků (ČNB zhruba 1 500), přitom by podle odhadů její chod zabezpečilo zhruba 300 lidí. Před několika lety byla podobná situace i u pilotů, kterých byl ve státní Olympic Airways dvojnásobek toho, co bylo nutné. Nejmarkantnější je však situace u učitelů, kterých je v Řecku odhadem zhruba osmdesátitisícový nadbytek. Ti si často při nedostatku práce vydělávají i například jako taxikáři, a tak pobírají de facto dva platy. Propouštění ve státním sektoru je přitom ojedinělé. Zatímco v soukromém sektoru dostávají zaměstnanci jako odstupné podle zákona 24 měsíčních platů, státní zaměstnanci obvykle obdrží 72 či 100 platů. Ilustrujícím případem byla situace u státního Telekomu, který pořeboval propustit až polovinu ze svých 25 tisíc zaměstnanců. Vláda tuto nepříjemnost vyřešila tím, že každý, kdo se svým odchodem souhlasil, obdržel jako kompenzaci v průměru 200 tisíc EUR.

Pozice státního zaměstnance je skutečně pohádková a určitě se na ní lehce zvyká. Jakou katastrofou jsou pak pro ně navrhovaná opatření řecké vlády? Snížení a následné zmrazení platů na tři roky, nevyplacení letních, vánočních či dokonce velikonočních bonusů? Zvýšení věku odchodu do důchodu? Nemyslitelné!

Kromě zmíněných opatření týkajících se státních zaměstnanců, která by měla dosáhnout zhruba 5,25 % HDP, chystá vláda i zvýšení některých daní (především DPH a spotřební daně). Otázkou je, zda se řecké vládě podaří přes sílící protesty vůbec prosadit. Při negativním výsledku čeká Řecko zřejmě pád do propasti. Ani v opačném případě ale nečeká Řeky růžová budoucnost. Zvýšené daně a snížené platy, které se jistě projeví i v soukromém sektoru, podle analytiků značně omezí domácí spotřebu a Řecko tak bude čelit několikaleté recesi.