Svět si připomíná páté výročí vzniku finanční krize

20.09.2013 | , Colosseum, a.s.
INVESTICE


Je to již pět let, kdy rostoucí míra nesplácených hypoték v USA uvrhla finanční svět do krize a následně i vše ostatní. Jak se problém šířil …

Je to již pět let, kdy rostoucí míra nesplácených hypoték v USA uvrhla finanční svět do krize a následně i vše ostatní. Jak se problém šířil finančním průmyslem, banky přestaly půjčovat kapitál a to ať už z jeho nedostatku nebo ze strachu z jeho nenavrácení. Recese a velké finanční pomoci vedly k nárůstu vládních dluhů. Následné obavy o solventnost některých zemí vyvrcholily praktickým bankrotem Řecka v roce 2012. Dluhy byly příčinami i důsledky krize a nadále zůstávají důvodem jejího pokračování v některých regionech světa.
Dluh je užitečný způsob, jak dostat peníze do míst, kde jsou nejvíce potřeba. Od věřitelů s nadbytkem kapitálu směrem k dlužníkům, kteří ho mají nedostatek. Rozšíření mezinárodních úvěrových trhů, které předcházelo finanční krizi, bylo považováno za impuls k hospodářskému růstu, jelikož více a více dlužníků mělo přístup k větším půjčkám s nižší úrokovou mírou.

Dluh je velmi starým finančním nástrojem a jeho používání předchází dokonce i vzniku peněz. Archeologové objevili babylonskou hliněnou desku s dlužními záznamy již ze třetího tisíciletí před naším letopočtem. Dluh je ovšem také často považován za nemilosrdný nástroj, který musí být zaplacený v čas a v plné výši. To ho odlišuje od jiných finančních nástrojů, jako jsou třeba akcie, které jsou mnohem pružnější a investorům slibují zejména podíl na zisku.

Před rokem 2008 většina makroekonomických modelů věnovala nesplaceným úvěrům (především těm soukromým) jen malou pozornost. Na úrovni hospodářství jako celku se chápaly dluhy tak, že dlužníci a věřitelé se navzájem vyruší. Tedy když se postaví závazky dlužníků proti aktivům věřitelů, výsledek je rovný nule. Ovšem dluh není nikdy tak triviální a jeho výsledek není hrou s nulovým součtem. Přesto se jeho zařazení do ekonomických modelů střetává s mnoha komplikacemi, jako je například rozdělení ekonomiky na dlužníky a věřitele nebo porušení hospodářských vztahů.

Možnou variantou je zaměřit se na empirické studie a v historických záznamech hledat a zjišťovat, kdy se dluh stává nebezpečným. Toto nebezpečí, jak se při finanční krizi ukázalo, záleží na tom, kdo dluží (vláda, domácnost, podnik), o jaký typ dluhu se jedná (úvěr a dluhopis, krátkodobý nebo dlouhodobý) a v neposlední řadě v jaké měně se dluží.
Většina empirických studií se zaměřuje na vládní dluhy. Ovšem původ finanční krize roku 2008 je v soukromém sektoru a to zejména v hypotékách, které tvoří velkou část dluhu domácností. Pohledávky za nefinančními podniky hrály velkou roli v krizi v Japonsku na počátku 90. let, ale ne v globální krizi v roce 2008.
Z následujícího grafu je patrné rozšíření dluhů domácností a podnikových dluhopisů v posledních letech v bohatých zemích, vyjádřených jako procento HDP.

Graf č.1 Zadlužení soukromého sektoru ve vybraných zemích vyjádřeno v procentech HDP, (Zdroj: The Economist, OECD)
 


Následující graf pak zobrazuje všechny tři typy dluhu, tedy vládní, podnikový a dluh domácností.

Graf č.2 Dluhy soukromého a státního sektoru ve vybraných zemích jako procento HDP v roce 2011, (Zdroj: The Economist, OECD)



Velkou část z toho co vlády, podniky a domácnosti dluží, dluží bankám a finančním institucím, které svá úvěrová portfolia značně rozšířily a také nakupovaly cenné papíry. Tyto finanční společnosti dluží spoustu peněz svým vkladatelům, držitelů jejich dluhopisů a věřitelům věřitelů. Banky jsou v podstatě prostředníky, kteří si půjčují, aby mohly půjčovat.

Pákový efekt
Ve skutečnosti dluhy finančních společností často značně převyšují dluhy vlády, domácností a nefinančních firem. Podle údajů OECD například finanční sektor Lucemburska měl v roce 2011 dluhy v hodnotě více než 4900% HDP. Jedná se samozřejmě o extrémní případ, ale čísla jsou zajímavá i v jiných zemích. Například dluh finančního sektoru Irska dosahoval 1434 % HDP nebo Velké Británie 837 %. Velikost těchto dluhů se může zdát alarmující, ale finanční společnosti drží aktiva srovnatelné hodnoty. Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy poklesne hodnota těchto aktiv. To může přivést dlužníky na pokraj bankrotu. Pokud rodina vlastní dům v hodnotě 5 milionů korun a dluží 4,5 milionu bance, tak její čisté jmění je 500 tisíc. V případě poklesu ceny domu o 5 %, je její čisté jmění poloviční. Prudký propad cen aktiv v době krize způsobil mnohem vážnější ztráty. Spousta rodin zjistila, že jejich domy měly nižší hodnotu než jejich hypotéky. Ztráty finančních institucí překročily velikost jejich vlastního kapitálu

Stejně jako jsou dlužníci náchylní k propadům cen aktiv, jsou také vystaveni výkyvům svých příjmů. Jejich nesplacené minulé úvěry snižují možnost další půjčky. Takto vysoce zadlužené domácnosti hůře dorovnávají svoji spotřebu a podobně zatížené firmy obtížněji investují, když jejich příjmy propadnou.
Pánové Sutherland a Hoeller z OECD se zaměřili na ohrožení hospodářské stability dluhem a spočítali trend míry zadlužení k HDP vyhlazením cyklického kolísání. Zjistili, že před krizí měl finanční dluh sektoru v dlouhém období tendenci překročit velikost HDP ve většině bohatých zemí. Zjistili také, že to stejné platí i na dluhy domácností. Šance na vypuknutí recese je 1 ku 10, pokud zadlužení domácností jde ruku v ruce s vývojem HDP. Ale pokud tempo zvyšování výpůjčky překročí tempo růstu HDP, tak šance na vznik recese dosahuje 40 %.

Růst úvěrů
Richard Werner z univerzity v Southamptonu se pozastavuje nad otázkou, proč se úvěry někdy vychýlí mimo svůj předešlý trend? V momentě, kdy banka poskytne žadateli úvěr, připíše peníze na jeho účet. Úvěr se přidá k množství peněz v oběhu. Pokud jsou tyto peníze vynaloženy na nově vzniklé výrobky, tak pomáhají zvyšovat výrobní kapacity a tudíž pomáhají ekonomice a HDP. V případě, že ale ekonomika dosahuje již téměř naplněnou kapacitu, tak vypůjčené peníze pravděpodobně přispějí jen ke zvýšení cen. V obou případech však bude bankovní úvěr přidán k celkovému dluhu a k nominálu HDP a peněžní hodnota ekonomického výkonu zanechá poměr dluhu k HDP beze změny.
Je však možné, že půjčka bude použita na nákup již existujících aktiv. V tomto případě se peníze neodrazí přímo ve vývoji HDP, protože ten měří jen výrobu nových výrobků a služeb, ale zvýší se zadlužení. Kromě toho, že nákup takového aktiva pomůže růstu tržní ceny, tak ostatní majitelé podobného aktiva budou ochotnější vzít si půjčku, protože se budou cítit bohatší. V předkrizových letech čistá hodnota majetku amerických domácností dále rostla i přes stoupající dluhy, protože ceny jejich nemovitostí a ostatních aktiv rostly ještě rychleji. Z uvedeného je tedy patrné, že půjčky na nákup aktiv mají efekt valící se sněhové koule.

Konec tohoto cyklu přichází v momentě, když se dlužníci dostanou do situace, že jejich příjmy nestačí na další dluh. Tehdy se cyklus otočí. Když ceny klesají, tak se snižuje hodnota zástavy úvěru a dále dochází k omezení půjček, což vyvolá další pokles cen. V této spirále ovšem jedna věc zůstává neměnná a to je velikost dluhu. Domácnosti a firmy začnou hledat formu oddlužení, aby snížily svoji dluhovou zátěž. Zde se nabízejí tři způsoby: prodlení splátek, prodej aktiv nebo snižovaní spotřeby.

Snižování zadluženosti finančního sektoru může být velmi hluboké, rychlé a bolestné. Hluboké proto, že banky ve většině případů využívají pákový efekt, což znamená, že množství vypůjčených peněz je větší než je jejich vlastní kapitál. Rychlé proto, že dluhové závazky mají obvykle kratší dobou splatnosti než je doba splatnosti majetku. To dává bankám málo času dát svoji bilanci do pořádku. A bolestné pro jejich zákazníky. V letech 2007 a 2008 došlo výprodejem cenných papírů ze strany investičních bank ke znehodnocení portfolií jiných bank s podobnými aktivy. Banky a další věřitelé tak začaly požadovat nové půjčky a tím se přenesla úvěrová krize i do ostatních oblastí ekonomiky.
Částečně se dá vyhnout takové situaci tím, že dlužníci budou utrácet méně a střadatelé budou naopak utrácet více, aby se udržela poptávka. Proto FED srazil svoji úrokovou sazbu v létě 2007 z 5,25 % na rozmezí 0 až 0,25 %. Tím se snížily náklady dlužníků na financování půjček a střadatelé měli být odrazeni od spoření nízkými výnosy.

 

NA TUTO ZPRÁVU SE MŮŽE VZTAHOVAT VYHLÁŠKA Č. 114/2006 SB., O POCTIVÉ PREZENTACI INVESTIČNÍCH DOPORUČENÍ. V TÉTO ZPRÁVĚ JE UVEDENA OSOBA, KTERÁ PRO SPOLEČNOST TUTO ZPRÁVU VYTVOŘILA NEBO PŘIPRAVILA. SPRÁVNÍM ÚŘADEM, KTERÝ NAD SPOLEČNOSTÍ VYKONÁVÁ DOZOR, JE ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA. DLE NÁZORU SPOLEČNOSTI NEEXISTUJÍ OKOLNOSTI, KTERÉ BY MOHLY NARUŠIT OBJEKTIVITU TÉTO ZPRÁVY. ODMĚNA OSOB, KTERÉ SE PODÍLELY NA TVORBĚ TÉTO ZPRÁVY, NENÍ ODVOZENA OD OBCHODŮ SPOLEČNOSTI. PŘÍPADNÝ STŘET ZÁJMŮ VE VZTAHU K TÉTO ZPRÁVĚ JE UPRAVEN VNITŘNÍMI PŘEDPISY SPOLEČNOSTI.
VÝSLEDKY MINULÉHO OBDOBÍ NEJSOU ŽÁDNOU ZÁRUKOU PRO BUDOUCÍ VÝVOJ. OBCHODOVÁNÍ NA FINANČNÍCH TRZÍCH JE RIZIKOVÉ. MOŽNOST ZTRÁTY NELZE VYLOUČIT A KAŽDÝ OBCHOD JE SPOJEN S URČITÝM RIZIKEM. DŘÍVE, NEŽ SE ROZHODNETE INVESTOVAT, SI PŘEČTĚTE POUČENÍ O RIZICÍCH.

Autor článku

 

Články ze sekce: INVESTICE