Sebepoškozování úsporami pokračuje

Všeho moc škodí a platí to i o úsporách. Většina z nás si je vědoma toho, že příliš málo úspor škodí – nejsou zdroje pro investice do budoucnosti, či se dokonce žije na dluh. Jenže ani zdaleka neplatí, že čím více úspor, tím lépe. Pokud se totiž úspory nepřemění na poptávku (nestanou se z nich investice, či spotřeba), zůstanou nevyužitými „penězi ve slamníku“. Můj příjem se nestává příjmem někoho dalšího, ten ztrácí práci, Sayův zákon se hroutí jako domeček z karet. Převis (zamýšlených) úspor nad tím, co je ekonomika schopna vstřebat, není již dlouho nějakým teoretickým konceptem. Naopak. Je v jádru toho, čemu se říká dlouhodobá stagnace světové ekonomiky (secular stagnation). V minulém příspěvku jsem poukazoval na to, že trhy se po několik měsíců oddávaly slastné myšlence, že nová americká vláda dokáže jakýmsi zázrakem oživit celou globální ekonomiku.