Jak plácnout rozhazovačné politiky přes prsty

Rozpočtové deficity jsou pro politiky neustálým pokušením. Pokud například chtějí snížit daně, je mnohem jednodušší zvýšit kvůli tomu vládní dluhy než snížit rozpočtové výdaje. Pokud by voliči celé věci detailně rozuměli, problém by nevznikal. Jenže tak tomu není a profesor ekonomie Simon Wren-Lewis z University of Oxford v této souvislosti na svém blogu Mainlymacro poukazuje na řadu souvisejících problémů. Velká část z nich je dána tím, že podobně jako u přílišného pití či přejídání nejsou ani ničivé důsledky neustálých rozpočtových deficitů zřejmé ihned.  Pokud existují dobré důvody pro rozpočtové deficity, vláda by s nimi měla skutečně pracovat. Takovými důvody jsou například boj s recesí, veřejné investice s vysokou návratností či vypořádání se s důsledky přírodních pohrom. V takových situacích neplatí to, co tvrdí někteří konzervativní ekonomové – že vláda se musí chovat jako domácnost a během ekonomického útlumu nebo recese musí šetřit.