Dluhy a „kritická“ hranice 100 % HDP

Michael Pettis nedávno poukazoval na to, že rostoucí příjmová nerovnost může vést k růstu celkových úspor, protože bohatší lidé už z každé další koruny/dolaru/libry příjmů nespotřebují tolik, jako lidé s nižšími příjmy. To je celkem známá teze, ale pan Pettis k ní dodává jednu podstatnou věc. Té bych se dnes chtěl věnovat spolu s úzce související „bájnou“ hranicí dluhů v poměru k HDP na 100 %. Pokud by se bohatší část společnosti pokoušela více spořit a nikdo její úspory nerecykloval zpět do výdajů, nastal by ekonomický útlum a vyšší nezaměstnanost. Ona recyklace by pak mohla probíhat v principu trojím způsobem. Za prvé, přes investice (financované dluhy, či akciemi). To by z určitého pohledu byl ideál, protože investice by jednak eliminovaly poptávkový deficit vyvolaný úsporami bohatých a také by zvyšovaly potenciál ekonomiky. Jenže jak poukazuje pan Pettis, data zrovna neukazují, že by k něčemu takovému docházelo. Spíše naopak.