Má Evropská centrální banka důvody ke zvyšování úrokových sazeb?

Po delší době se opět do popředí zájmu evropských investorů dostávají úrokové sazby. Evropská centrální banka na svém zítřejším zasedání bude rozhodovat o nastavení základní úrokové sazby v zemích používajících společnou měnu euro. Dnes odpoledne navíc proběhne panelová diskuse mezi nejvýznamnějšími světovými centrálními bankéři včetně šéfa FEDu Bena Bernankeho a jeho evropského protějšku J.C. Tricheta. Zatímco ve Spojených státech momentálně probíhá období klidu a trhům není příliš jasné, kdy a jakým směrem bude další změna sazeb, které již téměř rok stagnují na hodnotě 5,25%, v Evropě jsme stále ještě ve fázi postupného zdražování peněz. Na zítřejším zasedání pravděpodobně dojde ke zvýšení základní sazby na rovné 4%.

Na první pohled se může jestřábí přístup ECB jevit jako přehnaný. Vždyť inflační data vypadají v posledních měsících velmi příznivě a index spotřebitelských cen se udržuje těsně pod 2% úrovní, tedy prakticky na žádoucí úrovni. Je skutečně pravdou, že žádné výrazné inflační tlaky se v evropské ekonomice nevyskytují. Otázkou je, zda je nutné doplnit slůvko zatím. A otázka je to zjevně i uvnitř samotné ECB. S tím, jak se úrokové sazby blíží své neutrální úrovni (která je nejčastěji odhadována někde mezi 4,5% až 5%), sílí také rozpory uvnitř samotné banky. Na straně jestřábů stojí šéf banky Trichet, který ač Francouz, zjevně přijal za své německé základy ECB, na opačné straně stojí jeho následovník v křesle francouzské centrální banky Christian Noyer a jeho italský kolega Mario Draghi. První jmenovaný má přitom nyní v rukou poměrně silný trumf – podporu nového francouzského prezidenta Sarkozyho, který již v předvolební kampani zdůrazňoval, že bude tlačit na to, aby se ECB více zaměřila na ekonomický růst než na inflaci.

Hlavní spor se vede o roli agregovaných peněžních veličin typu M3, které jsou nyní základním vodítkem pro ECB při stanovování úrokové politiky. Právě jejich schopnost predikovat budoucí inflační problémy je terčem kritiky některých centrálních bankéřů (viz například nedávné studie Bank of France nebo Bank of Italy). Ti tvrdí, že rozvoj hedgeových fondů a derivátových trhů do značné míry snížil vypovídací schopnost agregátů peněžní nabídky. Jinými slovy, skutečnost, že nabídka peněz M3 roste v eurozóně desetiprocentním tempem, není podle některých ještě důvod obávat se akcelerace inflace. Podle nich například značná část růstu nabídky peněz souvisí s rozvojem penzijních a podobných fondů, které zcela jistě neznamenají pro inflaci takovou hrozbu ta část růstu nabídky peněz, která následně vede k vyšší spotřebě domácností a růstu spotřebitelských cen.

Současné diskuse uvnitř Evropské centrální banky nejsou ve světě ničím novým. O nový pohled na stranu peněžní nabídky se nedávno přimluvili i šéfové FEDu a Bank of England. V krátkém čase je jasné, že prozatím jsou v ECB i nadále v převaze jestřábové a zítra se tak s největší pravděpodobností dočkáme dalšího zpřísnění měnové politiky ECB. Pro další vývoj sazeb však mohou být započaté diskuse rozhodující. Čím silnější bude francouzsko-italský tábor, tím blíže budeme konci série zvyšování úrokových sazeb v eurozóně. Každý náznak oslabení ekonomického růstu přitom může být silnou zbraní na holubičím křídle ECB. Otázkou nicméně zůstává, zda případné uvolnění měnové politiky skutečně pomůže ekonomikám zemí jako Francie či Itálie. Úroky neúroky, těmto zemím především chybí ochota k základním reformám daňových a sociálních systémů.

Marek Hatlapatka

Analytik CYRRUS, a. s.