Nezdravá porce politiky v evropském energetickém sektoru

Máme po prázdninách a na evropském trhu s energiemi se opět začíná tam, kde se před létem skončilo – tedy pokračující konsolidací, a bohužel také státním protekcionismem. Zatímco středoevropskými trhy nyní hýbe především kauza ČEZ vs. MOL, na západ od našich hranic byla včera oznámena jedna z největších fúzí v energetickém sektoru v Evropě vůbec. Spojují se dva francouzští giganti Suez a Gaz de France, kteří dohromady zaujmou na žebříčku evropských utilit třetí příčku hned za Electricite de France a E.ON.

Ačkoliv konsolidace odvětví je obvykle trhem považována za pozitivní, současné pohyby na energetickém trhu Evropy na sobě nesou stín politiky. Důvody konsolidace totiž nejsou ani zdaleka jen ekonomické, čehož je francouzský případ nejlepším důkazem. Poprvé se o fúzi Suezu a GDF začalo hovořit jen krátce poté, co svůj zájem o akvizici Suezu vyjádřil italský gigant Enel (listopad 2005). Představa, že francouzský podnik ovládne italský protivník, nahnala vládě galského kohouta husí kůži. A tak začala ihned jednat. K ruce měla státní společnost GDF (stát v ní vlastnil 80% podíl), skrze niž začala jednání o spojení se Suezem. Ta se ovšem protahovala, protože akcionáři Suezu nechtěli svoji kůži prodat pod cenu. Nakonec bylo dohodnuto, že akcionáři Suezu a GDF si vymění akcie v poměru 1:1 a ti první ještě navíc obdrží mimořádnou dividendu ve výši 1 EUR. Poté nastalo dlouhé období klidu, jenž přerušily až spekulace o chystané nabídce na převzetí Suezu ze strany francouzského miliardáře Pinaulta. A tak se po svém zvolení prezidentem do kauzy opět opřel Sarkozy, známý svým častým  „vměšováním se“ do ekonomických záležitostí francouzským podniků. A světe div se, sotva čtyři dny poté, co Sarkozy veřejně vybídl obě strany k urychlení jednání, fúze byla oficiálně oznámena.

Podmínky spojení jsou ovšem dost odlišné od původních verzí. Výměnný poměr akcií není 1:1, ale 22:21 v neprospěch akcionářů Suezu. Ti navíc nedostanou ani slibovanou 1 eurovou dividendu. Zalepit pusu by jim měl plánovaný prodej environmentální divize Suezu zabývající se vodou a odpadovým hospodářstvím. Tato divize má hodnotu cca 20 mld. EUR. Některým akcionářům Suezu se ovšem nelíbí ani další věc – v novém podniku, který ponese název GDF Suez, bude francouzský stát  největším akcionářem (podrží si cca 35-40%). A je více než jasné, že se vláda bude snažit strategická rozhodnutí firmy co nejvíce ovlivňovat. Již několikrát proto padlo vyjádření v tom smyslu, že se nejedná o nic jiného, než plíživé zestátnění. Ale co je pro jednoho příliš, pro druhého je málo. Francouzské odbory se proto začínají bouřit proti tomu, že nový podnik nebude většinově vlastněn státem a z minulosti víme, že ve Francii není ke stávce nikdy daleko. Zaměstnanci obou fúzujících firem se navíc obávají propouštění. To sice jejich šéfové vyloučili, z ekonomického hlediska si však jen stěží lze představit, že by se nové vedení nesnažilo zvýšit synergické efekty fúze mimo jiné i úsporami na straně mzdových nákladů.

Fúze Suez x Gaz de France má za prvořadý cíl odvrátit případné ovládnutí Suezu zahraničním podnikem. Ovšem toto protekcionistické opatření v sobě skrývá také expanzivní rozměr. Suez totiž ovládá belgické jaderné elektrárny firmy Electrocabel a Francie tak může zvýšit svoji již tak silnou pozici na evropském jaderném poli. Každopádně jedno je jasné, snahy Evropské komise o vytvoření konkurenčního prostředí v evropské energetice jdou zatím o dost jiným směrem, než si úředníci v Bruselu představovali. Vlády jednotlivých členských států se jen tak svých strategických podílů v elektrárenských, ropných a plynárenských podnicích nevzdají. Struktura trhu se tak může stále více oddalovat od ekonomicky optimální varianty, což neprospívá ani akcionářům těchto podniků, ani spotřebitelům.