Jsou kritiky udělování (ne)Nobelových cen za ekonomii oprávněné?

Včera byla ve Stockholmu oznámena jména letošních držitelů tzv. „Nobelovy ceny“ za ekonomii. Cena, která je nepochybně velmi prestižní záležitostí, letos připadla trojici amerických ekonomů (Leonid Hurwicz, Eric Maskin, Roger Myerson) za rozvinutí jedné specifické oblasti teorie her. Udělování těchto výročních ocenění je nicméně každoročně terčem kritiky a to z mnoha důvodů. V první řadě je třeba zmínit, že ačkoliv se všeobecně vžil pro tato ocenění název Nobelova cena za ekonomii, o skutečnou (chcete-li pravou) Nobelovou cenu se nejedná. Její správný název zní „cena Švédské říšské banky za ekonomické vědy v upomínku Alfréda Nobela“ a vyhlašuje se až od roku 1969. Její čerství laureáti jsou vždy známi až poté, co je rozhodnuto o  tradičních nositelích nobelovky. Není proto divu, že samotní potomci Alfréda Nobela bojují proti této ceně, respektive proti jejímu směšování s cenami, pro něž Nobel ve své závěti věnoval finanční prostředky.

Proti udělování cen za ekonomii se brojí ale také na jiných frontách. Vědci z oborů jako je fyzika či medicína, ale také část samotných ekonomů, zpochybňují ceny za ekonomii například proto, že závěry výzkumných prací z tohoto oboru lze jen velmi obtížně, ne-li vůbec, v praxi ověřit. Ano, ekonomie i přes rozmach matematických a statistických metod v tomto vědním oboru v posledních desetiletích, nikdy nebude „tvrdou“ vědou a ekonomické „zákony“ nikdy nebudou skutečnými zákony. Na druhou stranu, pokud mohl dostat cenu za mír bývalý americký viceprezident Al Gore za své zásluhy v boji proti globálnímu oteplování, argument o neověřitelnosti teorií v ekonomii se nezdá být v tomto světle nijak závažným problémem. Koneckonců Nobelovy ceny měly vždy politický nádech (viz Jásir Rafat) a často byly udělovány především za obecné zásluhy v daném oboru. Jinou věcí je, zda se tak trochu potenciál Nobelových cen již tak trochu nevyčerpal. Ta nejznámější jména v jednotlivých oborech včetně ekonomie již cenu obdržela a mnohým se může zdát, že nyní už není komu ceny dávat a volí se tak vědci zabývající se spíše okrajovými problémy. Tomuto veřejnému názoru se ovšem nelze vyhnout v žádném oboru. Vezměme například moderní hudbu. I zde jsou za největší hudebníky všech dob považovány kapely jako Beatles nebo Rolling Stones. Aniž bych chtěl zpochybnit jejich kvality, je třeba vidět také to, že ony mohly ve svých písních použít ty nejchytlavější a přitom nejjednodušší motivy, které lze složit. A takových populárních melodií (resp. oblastí zkoumání v jakékoliv vědě) je vždy jen omezeně. Může ale někdo tvrdit, že přínos novodobějších kapel pro hudbu a její posluchače je výrazně nižší a že by jim tedy například neměly být udělovány ceny Grammy?

Vážnější otázkou, o které nepochybně lze diskutovat, je to, komu a především za co jsou ceny udělovány. Terčem kritiky bývají v oblasti ekonomie dvě skutečnosti. Zaprvé se jedná o naprostou převahu amerických ekonomů jako laureátů „Nobelovy“ ceny za ekonomii. To ovšem spíše než odrazem tendenčnosti výboru pro udělování cen jen reflektuje současné (resp. spíše minulé) rozdělení sil v ekonomii, nehledě na to, že spousta z držitelů cen (včetně jednoho z letošních) má svůj původ mimo Spojené státy. Další údajné tendenčnosti se objevují v tom, že jsou prý upřednostňování zástupci neoklasického proudu poválečné ekonomie. Zde lze asi jen těžko posoudit, co je odrazem přínosu té které ekonomické školy a co je případná tendence v rozhodování výboru. Samotnému pravnukovi Alfréda Nobela se nelíbí, že se ceny údajně neudělují v duchu přání svého předka – tedy za práci ve prospěch společenského blaha. Co to ovšem společenské blaho vlastně je, asi nedokáže ani on, ani žádný z dalších obdobných kritiků uspokojivě vysvětlit. Možná bychom mohli zavést novou cenu, která by byla udělována politikům za jejich hospodářsko-politická rozhodnutí a jejich vliv na „blaho lidu“. To bychom se nicméně u nás v České republice nějaké té nobelovky asi jen tak nedočkali.