Evropská eko-politika na scestí před návrhem EK

O evropském postoji ke změnám klimatu či boji s globálním oteplováním se bude tento týden hovořit na půdě Evropské komise, která má představit svůj balík návrhů, které mají pomoci splnit její cíle v této oblasti. Tak jako dříve se dá očekávat poměrně bouřlivá diskuze zastánců a odpůrců ekologické politiky, která se občas pohříchu řídí heslem „šetřme, ať to stojí, co to stojí“. Na tento problém ostatně upozornila výzva britského parlamentního výboru, který vyzval svou vládu k odkladu biopaliv.

Problém EU není totiž jen v rostoucím znečištění a nutností změnit chování v otázce poškozování životního prostředí, ale také ve formě jak tuto změnu provést. V případě  automobilového průmyslu řada zastánců ekologického myšlení začala jako jedinou možnost prosazovat zavedení biopaliv, pokud možno v co největší míře, což má napomoci snížit emise CO2. Právě na tuto krátkozrakou a jednostranně zaměřenou politiku se zaměřuje stále více pozornost Evropanů, kteří její důsledky sami pozorují např. v růstu cen potravin (byť jistě nejde o jediný důvod zdražování), dopady má tato politika ale i mimo EU. Např. v ČR bude spotřebováván biolíh z Brazílie, která je schopna jej produkovat a dovážet do Evropy levněji, než je tomu v případě českých producentů. Tzv. ekologická politika přimíchávání biopaliv do pohonných hmot tak pod dojmem přepravy těchto paliv přes půl světa poněkud ztrácí na lesku. Dalšími, podstatně závažnějšími důsledky je ale další rozšiřování zemědělských ploch v ekologicky cenných oblastech tropů, s jejichý biodiverzitou se středoevropská krajina může srovnávat jen stěží. Toto rozšiřování zemědělských ploch přitom slouží jen několikaprocentnímu doplnění nádrží evropských vozů, nikoli výživě obyvatel, na jejíž úkor jsou navíc i plochy doposud využívané pro pěstování plodin pro potravinářský průmysl přeměňovány na zdroj pohonných hmot. Ceny potravin tak rostou nejen v Evropě, ale i v zemích s podstatně chudším obyvatelstvem. Ekologická politika povýšená na zelenou ideologii prosazovanou bez ohledu na důsledky tak nakonec příliš ekologická není (britský parlamentní výbor dochází v tomto směru dokonce k zápornému vlivu na životní prostředí), navíc je i asociální, když problém přesouvá na jiné země a jejich obyvatele.

Jejich reakce ovšem evropské politiky patrně netrápí tak, jako např. reakce automobilového průmyslu na rozumnější úsporné snahy, tedy na tlak snižování emisí v automobilovém průmyslu formou modernizací technologií motorů. Cesta pomocí inovací a lepším využitím stávajících technologií a podporou technologií nových (které ovšem „nehodí“ problém na záda někomu jinému) se přitom jeví jako smysluplnější, navíc bez řady negativ, které s sebou nese neuvážená honba za zelenými procenty ve spotřebě pohonných hmot nebo třeba ve výrobě elektřiny.

I ta patrně v týdnu povede k řadě rozporuplných komentářů, ostatně kritika se ozývá ještě před tím, než EK svůj plán vůbec zveřejnila. Proti dalšímu bezhlavému navyšování podílu obnovitelných zdrojů (mezi jinými spalování biomasy – opět vliv na rozlohu osevních ploch na úkor potravin a další paralely s biopalivy do automobilů) mají výhrady i skandinávské země dávané za vzor v ekologickém chování. Jak velké vášně Evropská komise svými plány vzbudí, uvidíme v polovině týdne, nicméně i ona si začíná uvědomovat potíže, které nedomyšlení některých opatření způsobují a začíná se vyjadřovat v opatrnějšímu duchu. Příkladem změny postojů i v otázce energetické politiky může být opět Velká Británie, která hodlá stavět nové jaderné elektrárny. I zde se opět ukazují rezervy, které Evropa má v již dostupných technologiích, které jen nevyužívá v dostatečném rozsahu.

Problémem EU je přílišná roztříštěnost názorů a snaha hledat kompromisy mezi postoji jednotlivých zemí, které často reflektují tlaky silných lobbyistických skupin (Německo – automobilový průmysl, Francie – zemědělci apod.). Tyto kompromisy se pak projevují v oblastech, které pociťují všichni občané nejen EU, růst cen potravin, neefektivně směřované dotace evropskému zemědělství apod. Kdyby se v otázce životního prostředí měli v příštích letech radovat lobbyisté zastupující jadernou energetiku či vědu a výzkum směřující k úsporám a inovacím stávajících technologií, nic by se nestalo. Negativní dopady stávající politiky by měly jen poklesnout a cíle nezbytně nutné změny v otázce životního prostředí budou naplněny jen jiným způsobem.