Paříž - odkryjí volby fakt, že je třeba jít s pravdou ven?

Při návštěvě Paříže jsem se zeptal řidiče taxíku na jeho politické názory a on na mě okamžitě zakřičel: “Sliby, sliby - všechno jsou to jenom sliby.” Očividně nevěří nikomu. Sarkozy? “Všichni ho nenávidí.” Hollande? “Lidi o všechno obere.” Le Penová? Pak se řidič usměje. “No, v neděli by se jí mohlo dařit.” A skutečně by mohlo - pokud se Francie rozhodne v prvním kolem pro “svobodnou volbu”, čímž by mohla demonstrovat svou všeobecnou nedůvěru k francouzským politikům.

Pak se dotkne další důležité věci: Pokud existuje jedna věc, za kterou si Francie zaslouží světový titul, tak je to schopnost stávkovat. V tomto jsou Francouzi světovou extratřídou! Naše konverzace pak sklouzla k důležitějším tématům, jakým je třeba fotbal. A tak jsme probrali všechna důležitá politická témata.

Ve Francii právě vrcholí přípravy na prezidentské volby a voliči se chystají jít k urnám v neděli 22. dubna. Druhé kolo se pak odehraje 6. května. A skoro to vypadá, že francouzští voliči jsou připraveni hromadně stávkovat. Možná jde o okamžik podobný tomu z roku 2002, kdy někdo vystoupí z pozadí a naruší předpokládaný dostih dvou koňů - Sarkozyho a socialisty Hollanda. Nejsem o tom sice přesvědčen, ale obyvatelé Paříže očividně něco cítí ve vzduchu. A věřte mi, že to není jen jarní počasí.

Ale ani přes znechucení Francouzů jejich politiky a protestní náladou ve vzduchu není volební výběr nijak přesvědčivý. Takže ať už prezidentské volby “vyhraje” kdokoliv, stejně se stane poraženým v souboji o správný směr Francie i Evropské unie.

Ani jeden z kandidátů nepřináší zásadní reformy a žádný z nich ani nevytvoří program podobný tomu, který Thatcherová prosazovala na konci 70. a začátku 80. let minulého století. Ne, Holland se chce stát novým Mitterandem, a Sarkozy chce být prezidentem, jakého lidem sliboval, ale od roku 2007 se mu to nepovedlo. Le Penová pak jde proti všemu a všem. A změna? Vůbec žádná!

V očekávaném duelu kdo s koho, konaném 6. května, vede podle průzkumů Holland nad Sarkozym o 10 až 12 procent. Ovšem dva týdny v politice mohou trvat jako desetiletí ve skutečném životě. Pořád je tu spousta věcí, které můžou vyjít na povrch, a také chyb, kterých se kandidáti ještě můžou dopustit.

Jak už jsem uvedl dříve: francouzští ekonomové se shodují, že situace se po volbách vyhrotí. Ať už vyhraje kdokoliv, bude muset řešit otázku Řecka a Španělska a přiznat skutečný rozměr mnohem více, než kterýkoliv jiný unijní stát. Nyní je tak na řadě Francie, aby přinesla skutečné oběti.

Ideální program pro kteréhokoliv nového prezidenta by mohl být následující: během prvních 100 dnů vytvoří důvěryhodný plán na dalších deset let. A to po diskuzi u jednacího stolu se všemi zainteresovanými stranami: odbory, soukromým i veřejným sektorem a bankami.

Francie, stejně jako většina Evropy, ztratila svou konkurenceschopnost a potřebuje dlouhodobý plán “vnitřní devalvace”. Není třeba, aby tento plán přinesl zázraky ani krátkodobé masivní zisky. Hlavně, aby byl jednoduchý, široce přijímaný všemi zúčastněnými stranami a taky spolehlivý. Finanční trhy nemají problém přijmout sebemenší náznaky reforem a jsou ochotné diskutovat o skutečných problémech. Vnímají to pozitivně jako známku poctivosti a dobrých úmyslů. Ale jak už jsme si zvykli u voleb po celé Evropě - volby ve Francii budou spíše vyjádřením nesouhlasu než mandátem ke změně.