Rusko jako katalyzátor pro rozvíjející se trhy a problémy světové ekonomiky

Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank

• Krize na rozvíjejících se trzích jen tak nezmizí

• Strach z devalvace sílí

• Úrokové sazby nakažlivě rostou

Když jsem nasedl do expresního vlaku směrem do Petrohradu, nechal jsem za sebou Moskvu a tamních minus 20 stupňů Celsia. Rusko je nedílnou součástí rozvíjejících se trhů. A hlavně je jednou ze zemí, která rychle ztrácí své ekonomické momentum. Důvodem je absence reforem. A dokud s tím nezačne něco dělat, krize z rozvíjejících se zemí jen tak nezmizí. Spíše je možné, že se to ještě zhorší. Rozvíjející se měny a trhy tak nyní čeká hledání nové a zřejmě i mnohem níže položené rovnováhy.

Politici, suverénní vlády a nepříliš nezávislé centrální banky v rozvíjejících se státech potřebují znovu najít rovnováhu. Pro Křehkou pětku a Rusko, tedy země s narůstajícími deficity běžného účtu, to znamená oslabit své měny ve snaze najít zkratku k lepší konkurenceschopnosti. Problémem však je, že podobné zkratky neexistují. Všechny tyto státy totiž nedokázaly využít období, kdy překotně rostly, a neinvestovaly nic do dlouhodobé tvorby kapitálu. Místo toho si během svého boomu plnými doušky užívaly cizího “franšízového” kapitálu. Zalíbila se jim hamburgerová politika, rychlá řešení a okamžité zisky. Jenže tento franšízový model má obvykle za následek navyšování konkurence na domácím trhu a jeho zaplňování. Nyní se to projevuje tak, že korupce a mylná alokace kapitálu se u některých zemí nahromadila – konkrétně to přichází 25 let od chvíle, co padla Berlínská zeď. Čas prostě běží rychle.

Celá tato hra s kupováním příznivého větru nebo krátkodobé podpory pro ekonomiku (prostřednictvím nižších měnových kurzů) ovšem odhání pryč z rozvíjejících se trhů všechny pobídky. Nedávno jsem toto téma a také související článek, který napsal můj přítel Jeppe Ladekarl spolu se svým kolegou Edgarem E. Petersem, zmiňoval v rubrice Steenova kronika. Můj argument (a také jejich) zní nějak takto:

Centrální banky a vlády rozvíjejících se států v současnosti usilují o nižší růst a slabší měny. Chtějí tak zpomalit dovoz a naopak navýšit vývoz. Jenže zároveň na to doplácí i investoři do těchto zemí, kteří by rádi měli své investice zajištěné. Například pokud někdo investuje do akcií na rozvíjejících se trzích, pak 70 procent návratnosti obvykle pokryje revaluace na forexu. A pokud investuje do dluhopisů, tak téměř 100 procent výnosů vytváří změny u směnných kurzů. Takže když zákonodárci naznačí, že dovolí oslabení své měny, pak jsou rozvíjející se trhy těmi posledními, kam byste chtěli investovat. A právě takto vzniká dokonalý bludný kruh.

K tomu všemu se v posledních několika dnech panika ještě více vystupňovala. Riziko devalvace soustavně roste a kurzy, jako třeba USD/RUB, jsou téměř stejně vysoké, jako během svých maxim v době světové finanční krize. Stejná situace pak panuje i v Turecku, Indonésii a Jihoafrické republice. Jaká je tedy jejich reakce? Zvýšit krátkodobé úrokové sazby, které samozřejmě ubližují tamním dluhopisům, akciovým trhům a hlavně taky jejich měnám. Například na nedávný růst úrokových sazeb, ke kterému přistoupila centrální banka v Turecku, trh ani nereagoval. Podobná situace nastala, když se k navýšení sazeb odhodlala i jihoafrická centrální banka. Ani ta totiž nedokázala zastavit propad své měny. Jenže makroekonomické kroky, které tyto státy podnikají, jen zvýší napětí – růst úrokových sazeb je nakažlivá nemoc a už se v minulosti několikrát vynořila. Například v roce 1992, kdy nastala evropská krize mechanismu směnných kurzů (ERM), nebo na přelomu let 1997 a 1998 v Asii a Rusku. Jestliže už si na tyto dny nepamatujete, uvědomte si prosím, že se během evropské krize v roce 1992 jednodenní kurz švédské koruny smrštil na pouhých 10,00 procent. Ovšem zastavilo je to před devalvací? Vůbec ne! Panika na krátkodobých peněžních trzích sílí – což je známkou jejich slabosti. Právě to bude hrát do karet investorům, kteří se rozhodli spekulovat na pokles rozvíjejících se trhů.

Znamená to, že se blíží dny zkázy a beznaděje? Ne nezbytně. Měli bychom si však uvědomit, že jde vlastně o třetí vlnu současné krize: první vlna přišla spolu s krizí na americkém hypotečním a bankovním trhu. Následovala krize způsobená evropskými dluhy a nakonec jsme se přesunuli na mapě světa doprava do Asie a na rozvíjející se trhy. Tím byl kruh dokončen. A zatímco jsme procházeli jednotlivými fázemi, některá aktiva “shořela”, jiná měla namále a zbytku se pak vedlo nadmíru dobře. Komodity, jeden z tradičních ukazatelů ekonomického růstu, zažívaly své chvíle slávy na přelomu let 2010 a 2011. Aktiva s pevným výnosem se na konci roku 2012 unavila a v roce 2013 narazila na dno a shořela. A teď, když přišel rok 2014, “onemocní” nejspíše i akcie. Jejich boj už možná začal a v posledním kvartále letoška nebo prvním čtvrtletí roku 2015 by mohly narazit na svá dlouholetá minima. Na druhé straně dluhopisům by se ještě mohlo naposledy zadařit – a nová minima ve výnosech pak očekáváme ve druhé polovině roku 2014.

Z toho plyne, že jsme zrovna zahájili poslední tažení této krize. Ovšem pozitivem je právě slovo poslední – krize na rozvíjejících se trzích, v Evropě, Spojených státech a taky v Rusku totiž vyvolá potřebný mandát pro změnu. Zdá se, že reálné změny můžeme dělat pouze poté, co předchozí paradigma totálně selhalo, a my jsme se ocitli v krizi. Selhali jsme přitom na celosvětové úrovni a nyní díky finální fázi krize můžeme pozorovat, jak naše makroekonomické chyby nastartují skutečný motor celé ekonomiky: a tím je mikroekonomika malých a středních firem.

Berlínská zeď byla stržena přesně před 25 lety. Foto: Alexia Bannister / iStock

 Toto všechno se navíc děje 25 let poté, co byla stržena Berlínská zeď. Na konci léta roku 1898 jsme mohli oslavovat, jak tržně založené ekonomiky vyhrály bitvu nad centrálně plánovanými ekonomikami. Není tak trochu ironické, že když se rychle přesuneme o několik let dopředu až do dnešních dnů, potřebujeme zbourat další zeď- zeď špatného makroekonomického plánování centrálních bank a soucitných vlád? Potřebujeme se zaměřit na mikroekonomiku, z velkých firem na malé firmy, z úrovně státu na úroveň jednotlivců a z intervencí státu a centrálních bank na tržní ocenění.

Naším katalyzátorem je Rusko. Co se této země týče, zde ponechávám svůj býčí výhled. Ovšem jen pokud se dostaví krize. Vypadá to, že je teď téměř zaručena nečinností a nedostatečnou mírou odpovědnosti světových politiků.

Když jsme opouštěli Moskvu a skrze zatemnělou oblohu vysvitlo sluneční světlo, byl to možná signál. Venku je sice pořád stejných 20 stupňů Celsia pod nulou, ale pokud svítí slunce, je to mnohem snesitelnější.