Přístup investorů k diverzifikaci portfolia

Nicméně existuje výrazný rozdíl v chování správného a tzv. typického investora. Správný investor nakupuje levně a draze prodává. Typický investor se často pod tlakem okolí chová přesně naopak. Rozdíl mezi těmito skupinami investorů nalezneme i v přístupu k riziku. Správný investor jej rozkládá. To typický sice rovněž, ale poněkud jinak.

Alfa a omega

Diverzifikace je jednou základních složek investování. Historické statistiky nám ukazují, že na celkový výnos má větší vliv rozdělení investice mezi jednotlivé třídy aktiv, než volba konkrétního cenného papíru. Nejčastěji lidé do svého portfolia volí tři finanční produkty a přitom nijak neřeší složité rovnice odůvodňující poměr mezi jednotlivými vybranými aktivy. S tímto přístupem jsme se setkali již v dávné historii. Třeba u starověkých židů, kteří doporučují rozdělit portfolio na třetiny. Pokud investoři chtějí maximálně diverzifikovat portfolio, obvykle skončí u nákupu šesti produktů. Tento počet umožňuje investorovi mít dobrý přehled o svém portfoliu.

(Ne)rozložení rizika

Většina investorů se svá portfolia snaží diverzifikovat. Ovšem více než čtvrtina z nich si pod tímto pojmem představuje investice do dvou produktů. Což o to, někdy se i s investicí do dvou produktů podaří splnit cíl diverzifikace (což je dosáhnout co nejvyššího možného výnosu při co nejnižší míře rizika).

Prvotní výběr produktů do portfolia naštěstí u obou typů investorů probíhá stejně. Tedy jsou stanovena kritéria, jako je výnos, riziko, náklady apod. Podle těchto kritérií si investoři rozdělují produkty do tří až čtyř skupin, které pak posuzují podrobněji. A právě zde je obvykle kámen úrazu.

TIP: Další zajímavé články pro začínající investory naleznete ZDE

Typický investor však k diverzifikaci přistupuje poněkud svérázně. Automaticky sahá po známých produktech. Výjimkou nejsou ani případy, kdy za diverzifikaci považuje rozdělení investice mezi tři termínované vklady, případně ještě doplněné podílovým fondem peněžního trhu.

I když by termínovaný vklad mohl být považován za archaismus (zvláště kvůli jeho současným nízkým výnosům), je jednou z nejčastějších složek při diverzifikaci investice. Často má podíl až 50 % z portfolia. Druhým „základním“ kamenem portfolia (až třetina investice) bývá akciový podílový fond. To je poměrně logická úvaha. Když ve většině portfolií je zastoupena konzervativní složka (termínovaným vkladem), je třeba doplnit i dynamickou část. Při takovém postupu ovšem z portfolia vypadnout produkty jako jsou dluhopisy (dluhopisové podílové fondy), komodity (ať ji zlato či potravinářské komodity) apod. Takový přístup není možné považovat za vhodný.

Druh či značka

Zajímavým faktem je, že v případě termínovaného vkladu a akciového podílového fondu takřka nezáleží která banka či investiční společnost vklad či fond spravuje. Jejich použití při diverzifikaci je v podstatě nezávislé na tom, zda investor danou banku či investiční společnost zná či nikoli. Pokud investoři znají parametry těchto dvou produktů, tak se jim zdají zajímavé a přitom nemusí znát jejich název.

Co platí pro termínovaný vklad, však neplatí pro fond peněžního trhu. Pokud investoři neznali název fondu peněžního trhu, ale znali jeho parametry, tak o něj neměli zájem. To však není nic divného, při současných výnosech fondů peněžního trhu a jeho nákladech je tento produkt v porovnání s termínovaným vkladem neatraktivní.

Přístup k investičním produktům je rozdílný oproti klasickým spotřebitelským produktům. Když investor kupuje spotřební zboží, tak se do značné míry orientuje podle značky. Ve finančním světě toto kritérium výběru v podstatě není.

Značka poskytovatele finančního produktu patří k posledním věcem, o které se investor zajímá. Na významu nabývá až v okamžiku, kdy investor volí známější a jemu bližší finanční instituci.