Co přinese Draghiho intervence?

Velkou pozornost si v médiích vysloužilo, ač neoprávněně, snížení depozitní sazby do záporného pásma. Samozřejmě, jde o kontroverzní a na první pohled absurdní krok. Záporná depozitní sazba totiž znamená, že komerční banky budou platit za to, že si u centrální banky uloží své prostředky. Čili jakoby po nás, jako po střadatelích, chtěla naše banka úrok za to, že si u ní ukládáme peníze. Cílem ECB je, aby se na jejích účtech vedených pro komerční banky zbytečně „neválely“ prostředky, které by mohly být prostřednictvím úvěrů využity v reálné ekonomice. Kaňkou na tomto plánu je však to, že celkový objem krátkodobých depozit uložených u ECB není ani 30 mld. EUR, což je vzhledem k velikosti evropského finančního systému pouhou kapkou v moři.

Zajímavějším a o poznání účinnějším nástrojem by mohl být nový program dlouhodobých půjček pro banky, známý jako LTRO. V rámci tohoto nástroje bude bankám poskytnuto 400 mld. EUR nové likvidity se splatností až na čtyři roky. ECB si od tohoto kroku slibuje vyšší ochotu bank k úvěrování, a to zejména menších podniků. Další součástí intervence je pozastavení sterilizace nakoupených cenných papírů v rámci programu SMP. Nadále již nebude neutralizován vliv navýšení peněžní nabídky vlivem odkupu vybraných vládních dluhopisů. Jde o politiku velmi podobnou tomu, co provádí Fed, čili kvantitativnímu uvolňování. Objem je však mnohem nižší, jen 175,5 mld. EUR.

Čistokrevné kvantitativní uvolňování přitom nebylo shozeno se stolu, ba naopak. Draghi potvrdil připravenost zavést i takto nekonvenční opatření v případě, že to bude situace vyžadovat. O reálnosti tohoto záměru však nejsme příliš přesvědčeni vzhledem k pravidlům, kterými je fungování ECB svázáno. Nejspíše se tak jednalo jen o buff, což ale ukáže až čas.

Jasné je, že monetární politika sama o sobě není schopna nastartovat tolik očekávaný ekonomický růst. K tomu je potřeba i optimální politiky fiskální, což i sám Draghi několikrát na tiskové konferenci potvrzoval. Levné peníze jsou k ničemu, pokud není nikdo, kdo by jich poptával. A to je přesně situace, v níž se eurozóna nachází. Úvěrování je výhodnější než kdykoliv v minulosti a přesto jej podniky nevyužívají. Nemusí. Výrobní kapacita je nejen že dostatečná, ale v mnoha případech příliš vysoká a firmy si tedy nemusí půjčovat na nové investice.

Autor komentáře je analytikem společnosti Cyrrus