Nově zvolená řecká vláda nyní požaduje odpis dluhu ve výši až 50 %, což by při současném celkovém dluhu 317 mld. EUR činilo odepsání téměř 160 mld. EUR. Premiér Tsipras to komentoval tím, že toto je jediná cesta, jak by země mohla zůstat v systému jednotné měny a zároveň prosperovat. Je to ale skutečně pravda? Stejně jako každé široce sledované téma se i okolo Řecka šíří spousta polopravd a mýtů, na které se nyní blíže podíváme.
Mýtus č.1: Tak obří dluh nemohou Řekové nikdy splatit
Základní argument, který podepírá Tsiprasovu myšlenku o odpisu poloviny dluhu, je mylný. Stejně jako u všech typů závazků, je i splácení státního dluhu spíše otázka času, než samotných peněz. Řecko přitom již několikrát využilo možnosti prodloužit splatnost svých dluhů a v roce 2012 protlačilo historicky nejrozsáhlejší restrukturalizaci dluhu vůči soukromému sektoru. Aktuálně platný harmonogram splácení dluhu končí až v roce 2054 a jeho další prodloužení bylo, alespoň před nedělním referendem, velmi pravděpodobné. Řekové tak mohli dosáhnout dohody, kdy by museli v průměru ročně splácet mnohem nižší částku než aktuálně platných 8 mld. EUR.
Mýtus č.2: Věřitelé požadují po Řecích neúměrně vysoké úroky
Ani toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Řecká vláda si dokonce vyjednala několikanásobné snížení úrokových sazeb, přičemž nyní je jejich úroveň v poměru k HDP nižší než například ve Španělsku, Irsku či Portugalsku. Celkové náklady na obsluhu dluhu se v Řecku pohybují kolem 2,6 % ročního HDP země, kdežto v Portugalsku je to 5 % HDP, v Itálii 4,7 % HDP a ve Španělsku 3,3 % ročního výkonu ekonomiky.
Mýtus č.3: Řecko se bez odpuštění části dluhu nikdy nevzpamatuje
Stejně jako výše uvedené mýty je i tento nepravdivý. Pro nastartování udržitelného růstu by však bylo mnohem prospěšnější uvolnění fiskálních pravidel. Po Řecku je momentálně vyžadován přebytek primárního rozpočtu na úrovni 4,5 % HDP, přičemž této hodnoty může země dlouhodobě dosahovat pouze stěží. Podle kalkulací držitele Nobelovy ceny za ekonomii, Paula Krugmana, by však upuštění od tohoto požadavku pomohlo zvednout výdaje na podporu ekonomiky s výsledným efektem růstu HDP o 12 % při snížení nezaměstnanosti o 10 %.
Mýtus č.4: Řecko si za svůj dluhový problém může zcela samo
Při poskytování půjčky podstupují riziko jak věřitel, tak dlužník. I proto je dluhová propast, na jejímž dně se ocitla již spousta dlužníků, v drtivé většině zodpovědností obou stran. Tak jako soukromá banka nikdy nepůjčí nadměrně zadluženému podnikateli, tak neměli věřitelé nalévat peníze do bezedné řecké studny. Přitom jen 10 % z celkového objemu záchranných půjček poskytnutých Řecku doputovalo do reálné ekonomiky, zbylých 90 % bylo využito na bailout soukromých bank.
Autor příspěvku je analytikem společnosti Cyrrus