Brexit: zdvižený prst elitám

Hlavně se ale hledá viník. Pro jedny je to Nigel Farage a spol., kterého na arci-zloducha téměř automaticky kvalifikuje, že poslední skoro dvě desetiletí v Evropském parlamentu nedělal nic jiného, než brojil proti EU. Pro druhé, mezi něž patří i český ministr zahraničních věcí, je původcem zla J.C. Juncker, prezident Evropské komise a advokát myšlenky zostřující se integrace. Jiní viní en bloc Brusel, který prý nedělá nic jiného, než vymýšlí nesmyslná nařízení o banánech, emisích sekaček a výkonu vysavačů.

Že příčina bude možná hlubší, lze usuzovat nejen z toho, že vyšší vzdělání s sebou v britském referendu neslo vyšší procento hlasů za setrvání, ale také z toho, že po hlasování se nejvyhledávanějším dotazem v britském Google staly dotazy jako „Co znamená vystoupení z EU a „Co je EU“. Pro spoustu hlasujících referendum nebylo primárně o Unii, nýbrž o pocitu ze svého místa na post-moderním ekonomickém řebříčku (stále ještě) liberálního Západu; Unie byla pouze dostupný terč, terč v Británii o to přirozenější, že jej politici (i hojným využíváním euromytologie) dlouhodobě démonizovali.

Referendová geografie je však výmluvná: referendum bylo především soubojem táborů globalizace. Na jedné straně lidé, říkejme jim třeba “metropolitáni“, kteří si globalizaci formovanou jednotnou Evropu s možností cestování, studia a nabízení svého zboží půl miliardě lidí užívají. Tito lidé vnímají globalizaci primárně jako příležitost. Na druhé straně lidé, pro které je globalizace především (ekonomická) hrozba -hrozba o to větší, že už nemá (jen) podobu na Východ pomalu mizejících fabrik, ale i podobu přišedších polských instalatérů či rumunských sběračů.

Tento fenomén vítězů a poražených globalizací přitom není jenom problém Unie (dosavadní úspěch Trumpa má podobné kořeny), pro budoucnost Unie, pilíře bezpečnosti v Evropě, je to však životní hrozba. I kdyby totiž nakrásně bylo v Británii druhé referendum s přesně opačným výsledkem, i kdyby už nikde žádné další referendum nebylo, masa nespokojených a vývojem zklamaných lidí nezmizí a dřív nebo později jejich hněv na povrch probublá.

Referendum v Británii je tak zdvižený prst. Ne pro komisaře či Junckera, ale pro jednotlivé vlády a evropské elity: tak, jako odpovědí na výzvy 21. století nemůže být uličnický nacionalismus století devatenáctého, nemůže jí být ani blahosklonné přehlížení příkopů vykopaných globalizací v našich společnostech. Obojí je totiž recept na katastrofu.