Trump není mrtev!

Zaprvé, v posledních týdnech se toho u Trumpa nahromadilo tolik (urážka rodičů válečného hrdinu, apel na Rusko týkající se e-mailů protikandidátky, atak na soudce Curiela apod.), že je s podivem, že je rozdíl mezi oběma kandidáty tak nízký (7 p.b.). Historie rezistence jeho oblíbenosti mezi voličstvem vůči provokativním či urážlivým komentářům, které provázejí celou jeho kampaň, a projevená schopnost zklamat nepřející (vzpomeňme, s jakým pobavením se setkalo ohlášení jeho kandidatury…) navíc dává podstatě jistotu, že i tento pokles je pouze krátkodobý.

Trump si totiž může dovolit chovat se v podstatě beztrestně způsobem, který by jiným dávno zlomil vaz. Je totiž hlasem rozzlobených lidí - a ti, jak známo, dobré způsoby na vrchní příčky řebříčku obvykle nekladou. I proto voličům nevadí to, že haní široké skupiny lidí, ani to, že celý jeho život je antitezí nyní prezentovaného postoje (obránce ekonomicky marginalizovaných).

Trump je produktem toho samého společenského pnutí, které Británii dovedlo k červnovému referendu, které živí strany jako Hnutí 5 hvězd v Itálii či Národní frontu ve Francii a které do Parlamentu dovedlo v České republice Babiše a na Slovensku Kotlebu. Je ztělesněním nového souboje primárně nikoliv ekonomických systémů (socialismus vs. kapitalismus) či společenských systémů (liberální demokracie vs. autoritářství), nýbrž souboje mezi otevřeností a izolací. Není náhodou, že advokáti Brexitu i republikánského kandidáta mají z imigrace klíčový pilíř kampaně. A není náhodou ani to, že Trump slibuje přepsat dohodu NAFTA, uvalit cla na dovoz a postavit zeď na hranicích.

Trump reflektuje a umně využívá (jedno, zda objektivně existující či jen subjektivně vnímané) ztrátu ekonomické příležitosti a kulturní identity, kterou pociťuje nemalá vrstva voličstva, ztrátu, kterou jim primárně, přímo či nepřímo, způsobila globalizace. Ta má pro ně podobu imigrantů a zavřených fabrik (opět srovnej s Británií), přičemž výhody spojené s globalizací nevidí pražádné. Tato skupina lidí má pocit, podobně, jako tomu bylo koncem 19. století, že nemají žádnou kontrolu nad svými životy: ne náhodou byl slogan stoupenců Brexitu „vezměme si kontrolu zpátky!“.

Že je to živná půda pro pochybné ideologie ukazuje zkušenost počátku 20. století, kdy jedním z následků tohoto pocitu „vyvlastnění“ byl nárůst antisemitismu. V dobách, kdy úroda ve Spojených státech díky rostoucí propojenosti ekonomik najednou měla potenciál ovlivnit blahobyt, řekněme, ruských zemědělců, se pocit, že kontrola uniká mezi prsty, lehce dokázal přelit v nenávist vůči třídě, která obchodu vévodila. V dobách, kdy rozhodnutí manažera o přesunu továrny do Mexika dokáže nezvratně ovlivnit osud stovek lidí v Detroitu, přičemž stát nabízí jenom minimální pomocnou ruku, se ten samý pocit může lehce přetavit v nenávist k elitám a systému.

Proto (a po Brexitu už vůbec ne) nemůžeme ani spoléhat na to, že fakt, že neví, do čeho jdou, odradí voličstvo. Dostatečná míra rozzuřenosti nad marností současné situace totiž najednou ze skoku do neznáma dělá vcelku akceptovatelnou alternativu. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Co s tím? Operativně, Clintonová nemůže spoléhat strach z neznámého, ale potřebuje rychle vytvořit pozitivní politickou vizi, která nebude pouze recyklovat vyprázdněná hesla statusu quo. Trumpova kampaň umně konstruuje obraz silného, sebevědomého národa („Udělejme Ameriku znovu báječnou“), byť uzavřeného do sebe. Cintonová musí zkonstruovat vizi, která přesvědčí, že lze být báječný a otevřený současně. Moc času na to nemá. A poté, co vyhraje, musí zajistit, že rozzlobených bílých mužů bude postupně ubývat. Trhy na druhé straně musí počítat s tím, že Trump zdaleka není mrtev a že v listopadu může lehce skončit v Bílém domě.