Chce vůbec ČR následovat Slovinsko v přijetí eura?

Slovinsko jako první postkomunistická země vstoupilo od 1. 1. 2006 do Eurozóny a přijalo za svou měnu euro. Země tak dostala definitivní potvrzení své úspěšné hospodářské politiky, i díky které bývá chápána jako nejlepší ze států bývalého východního bloku. Přestože euro nevzbuzuje přílišnou závist a obyvatelé zemí, které již touto měnou platí, nebo které se na ni teprve chystají, ji neberou příliš za svou, je možné splnění tzv. konvergenčních kritérií chápat do značné míry jako schopnost úspěšně a cílevědomě provádět hospodářskou politiku. Tato schopnost se projevuje ve srovnání s ostatními zeměmi střední a východní Evropy, které jsou členy EU a které se na přijetí eura stále chystají. Pro ty je největším problémem stabilizace veřejných financí a především chuť tento problém efektivním způsobem řešit.

V případě Slovinska bylo odhodlání dosáhnout tohoto cíle patrné, čímž se např. od České republiky liší. Pro ni byl původní plán přijetí euro v roce 2009 až 2010 splnitelný, byl ovšem zahozen ne kvůli nemožnosti jeho dosažení, ale právě především kvůli nechuti zabývat se jím a upřednostňování jiných (stranických) cílů. Přijetí eura má pochopitelně řadu rizik, možné zdražování způsobené “zaokrouhlováním” cen či ztráta kontroly nad měnovou politikou. Národní banka tak přijde o možnost ovlivňovat měnový kurz, úrokové sazby a inflaci, což může ve svém důsledku zpomalit rychlejší ekonomický růst, kterého Česká republika ve srovnání s vyspělejšími zeměmi musí dosahovat, aby se přiblížila jejich ekonomické úrovni. Pro přijetí eura v nejbližším možném termínu by naopak hlasovali především exportéři, s nelibostí sledující posilující korunu, pro stále více cestující Čechy mluví i možnost cestovat bez nutnosti výměny peněz. Zmiňovaná je i ekonomická nestabilita v případě, kdy okolní země přijmou euro dříve než my.

Ať již euro chceme či ne, je příkladem, na němž lze ukázat schopnost koncepční práce politické reprezentace. Českým politikům, zdá se, tato schopnost chybí, zrovna vládnoucí strana se vymlouvá na kroky svých předchůdců a doufá v řešení, které nabídnou její následovníci. S eurem svět nestojí a nepadá a přijmeme-li jej nebo ne (aktuálně se mluví o letech 2012 až 2013), není otázkou přežití. Otázka zní, zda se najde v české politice někdo, kdo pokud o euro stojí, bude schopen pro jeho přijetí udělat opravdu zásadní kroky.