Nová vláda a státní energetická koncepce

Vládou ČR byla 10. 3. 2004 schválena tzv. státní energetická koncepce. Ta stanovuje priority a cíle České republiky v energetické oblasti a její součástí je i výhled do roku 2030. Vzhledem k důležitosti energetického sektoru pro fungování ekonomiky je státní energetická koncepce jednou ze základních součástí hospodářské politiky. Stát jejím prostřednictvím vyjadřuje svou odpovědnost za vytváření podmínek pro spolehlivé a bezpečné dodávky energie, v krátkém i dlouhém období, a to za přijatelné ceny a v souladu s ochranou životního prostředí. Koncepce mimo jiné stanoví strukturu primárních energetických zdrojů v roce 2030, která stále počítá s významným podílem tuhých paliv (zhruba jedna třetina) i jadernou energií (přibližně jedna čtvrtina zdrojů). Alternativní zdroje se pak mají na celkové výrobě elektřiny podílet asi jednou osminou. Také stanovuje mezní limity dovozní energetické závislosti. Zde počítá s postupným růstem těchto limitů, tedy se zvyšující se závislostí ČR na dovážené energii, až na 65 % v roce 2030. Tento trend je viditelný i v dalších zemích EU.

Nově vzniklá vláda, jdoucí si dnes do Parlamentu pro důvěru, slibuje, že nepovolí prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku a nerozhodne ani o žádné další výstavbě jaderné elektrárny. Nenabízí ovšem řešení, jak řešit problém nárůstu spotřeby elektrické energie, ke kterému bude v následujících letech docházet. Celková spotřeba by v roce 2020 mohla být až o 25 % vyšší než stávající. Vláda si sice ve svém programovém prohlášení stanoví cíl snížení energetické spotřeby ekonomiky na jednotku HDP o 40 % do roku 2020. Spotřebu na jednotku a celkovou ovšem nelze zaměňovat, přestože se podaří snížit energetickou náročnost výroby na jednotku výkonu, vlivem ekonomického růstu dlouhodobě platí, že celková spotřeba energií roste. Tento jev lze zvrátit jen krátkodobě.

ČR tak bude muset hledat nové významné zdroje. I přes očekávaný rozvoj alternativních zdrojů energie nelze očekávat, že by tyto dokázaly pokrýt rostoucí spotřebu. Již z jejich názvu je ostatně patrné, že jde stále jen o určitou alternativu ke zdrojům tradičním. Jejich podíl na celkové výrobě má ostatně určité meze, např. výkon větrných elektráren v případě velmi větrného počasí nekontrolovatelně roste, naopak za bezvětří je nulový. Výkon těchto zdrojů nelze plánovat a jejich nestabilita zvyšuje nároky na řízení přenosové soustavy, která musí jejich nespolehlivost vyrovnávat. Další alternativní zdroj, vodní elektrárny, již není v podstatě v našich podmínkách kde stavět. Biomasa, na niž v poslední době zastánci alternativních zdrojů velmi sází, je zase závislá na zdrojích surovin vhodných ke spalování. Ani těch není rozhodně nadbytek, dá se říci, že je jejich množství spíše omezené. Alternativní zdroje mají rozhodně při výrobě energií své nezastupitelné místo, značné nevýhody ovšem jejich využití limitují. Větší část výroby tak i nadále zůstane na tradiční zdrojích, o jejichž struktuře budou muset zákonodárci dříve či později rozhodnout.

Pozitivní je prohlášení tří stran usilujících o novou vládu, že hodlají zřídit, po konzultacích s opozicí, nezávislou odbornou komisi k posouzení energetických potřeb v dlouhodobém horizontu. Bude-li komise vskutku nezávislá a budou-i politici brát její závěry s náležitou vážností, lze doufat ve stanovení pravidel, podle nichž se bude moci ČR řídit v příštích desetiletích. Energetická koncepce není a nemůže být hračkou v rukách politiků a není možné, aby každá nová vláda přicházela s vlastními originálními řešeními problémů, jež zdaleka přesahují její volební období.