Chystaná reforma zdravotnictví, další politické téma

V minulém roce se na nás zprávy z oblasti zdravotnictví hrnuly ze všech stran. Především bývalý ministr zdravotnictví David Rath dokázal řadou svých kroků rozpoutat nemalé vášně. Zato letos, snad s výjimkou blížící se chřipkové epidemie, byla oblast zdravotní péče dosud poněkud stranou zájmu. I nová vláda s sebou přinesla v první řadě jiná témata, o kterých se psalo a mluvilo. To ovšem neznamená, že by bylo zdravotnictví zapomenuto. Spíše se zdá, že nás čekají větší změny než kdykoli v minulosti.

Stávající ministr zdravotnictví Tomáš Julínek si do své funkce přináší plány rozsáhlých změn, které hodlá provést v příštích letech. Již od dubna pocítíme první z nich, kterou je nová vyhláška o úhradách léků. Od té si slibuje úspory zhruba ve výši 1,5 miliardy korun a zvýšení dostupnosti nový účinných léků, při stejném růstu spoluúčasti, jaký je doposud (tedy zhruba 2 – 3 %). Přesun podpory pro většinu spotřebitelů zdraží nejužívanější léky jako je např. paralen. Změna vyhlášky ovšem nepředstavuje ve srovnání s ostatními kroky zásadní otázku.

Větší emoce jistě rozpoutá novela zákona o zdravotním pojištění a s ní spojená přeměna zdravotních pojišťoven na akciové společnosti. Idea této změny je přimět konkurující si pojišťovny nahlížet na pacienta jako na zákazníka a podle toho se k němu chovat. Pacienti by pak měli mít možnost připlácet si za lepší péči nebo si lékařské zákroky připojistit. Zlepšit by se měla i informovanost pacientů, kteří budou dostávat výpisy ze svých účtů a získají tak přehled o tom, co za něj pojišťovna platí, či kolik si sami na péči přispívají. Názor Davida Ratha je ovšem zcela opačný. Ten nový systém považuje za neefektivní, nelíbí se mu např. že by nebylo možné přimět pojišťovny utrácet na svůj provoz jen zhruba tři procenta prostředků, jako je tomu doposud. Podle něj se tyto prostředky výrazně navýší a následně budou chybět u zdravotní péče.

K dalším krokům plánované reformy patří také definice standardu zdravotní péče, která by umožnila pacientovi uvědomit si, na co má zákonný nárok a co je tedy bezplatné. Za zbytek by si pak musel připlatit ze svého. Zavedeny také mají být bonusy pacientům, kteří nebývají nemocní, nenavštěvují lékaře s každou rýmou a snaží se žít zdravě. Tyto bonusy by tak byly obdobou praxe již používané v pojištění aut. Otázkou je ovšem, nakolik je lidský organizmus srovnatelný s automobilem a jak hodlá navrhovatel změny rozlišit zdravý či nezdravý životní styl a zohlednit jej ve výši pojištění. Příčinná souvislost např. mezi stravováním v rychlém občerstvení a obezitou či srdečními problémy jistě existuje, ovšem možnost odhalit ji mezi desítkami dalších faktorů působících na zdraví a započítat do přiznání či nepřiznání bonusu je sporná.

Zavedeny také mají být poplatky pro pacienty za recept (ve výši 20 korun), za návštěvu u lékaře (50 korun) či za „hotelové“ služby za den v nemocnici. Tyto poplatky jsou obhajovány podobnou praxí na Slovensku, která spolu s dalšími změnami vedla ke snížení počtu balení léků na recept a placených z veřejného zdravotního pojištění o 13 % či k poklesu návštěvnosti u praktických lékařů o 8 %. K desetiprocentnímu poklesu návštěv mělo dojít i v Německu, kde se za první návštěvu lékaře během čtvrtletí platí dokonce 10 euro.

Inspirací ze Slovenska je také vytvoření dohledu nad zdravotními pojišťovnami ve formě regulačního úřadu, jenž by kontroloval jejich hospodaření a způsob jednání s pacienty. Tento úřad je jednou z dalších věcí, která se nezdá Davidu Rathovi. Ten jej považuje za zbytečné úřadování. Dále by měla být stanovena dostupnost zdravotní péče, což by znamenalo změnu stávajícího systému nemocnic. Na některé zákroky by měl pacient nárok v nejbližším zařízení, za jinými by musel jet do specializovaného centra. Ta by byla např. v současných fakultních nemocnicích, které se mají změnit ve špičková zařízení, fungují také jako výukový prostor a výzkumné pracoviště. Specializace na určité zákroky má tedy zvýšit kvalitu jejich provedení a uspořit finanční prostředky, pro řadu pacientů především z menších měst a z venkova ovšem bude znamenat delší cestu za zdravotní péčí.

Navržených změn je tedy nemálo. Současná politická situace, rozdělení Poslanecké sněmovny na stejné poloviny i osobní antipatie členů jednotlivých politických stran, kteří se zdravotnictvím zabývají, zřejmě učiní v příštích měsících a letech ze snahy o prosazení reformy politické téma plnící přední stránky novin. Podíváme-li se na věc bez emocí, je zjevné, že reforma zdravotnictví je nutnou součástí ozdravení veřejných rozpočtů. Chceme-li odstrašující příklad, můžeme se podívat do Maďarska, potýkajícího se s chronickými deficity zdravotnického rozpočtu a současnou snahou o jejich řešení (byť je vedena poněkud jiným směrem a dopadá výrazně především na farmaceutické společnosti). Náš východní soused Slovensko již řadu změn provedl, může tak sloužit jako jistá inspirace, ovšem se zohledněním všech dopadů, jež reformy na s sebou přinesly. Pouhé kopírování do jiných podmínek může způsobit nemalé problémy. Celkově jsou názory vlády a opozice již tradičně natolik odlišné, že skutečný stav věcí za několik let zůstává nejasný.