Solární energie jádro nenahradí

Solární energie jádro nenahradí

Včera byla v Bušanovicích na Prachaticku slavnostně otevřena největší solární elektrárna v České republice. Superlativy přicházejí ze všech stran, jakoby se nám všem mělo začít najednou lépe dýchat. Chápu, že v době, kdy se o energiích diskutuje na každém kroku, přitahuje nová sluneční elektrárna značnou pozornost. Zaslouží si ji ale?

Každému je asi jasné, že v solárních zdrojích naše energetická budoucnost není. Výkon bušanovické elektrárny má být 600 kW a ročně by měla vyrobit 620 MWh elektrické energie. To je sice pětinásobek dosavadní výroby elektřiny ze solárních zdrojů na území ČR, nicméně ve srovnání s JE Temelín se jedná o pověstnou jehlu v kupce sena (Temelín ročně vyprodukuje 14 TWh). Tím samozřejmě nechci tvrdit, že investice do sluneční energie nemá smysl, mám však určité výhrady proti všeobecně přijímanému názoru o jejím ekologickém přínosu, o ekonomických souvislostech nemluvě.

První výhrada se týká dopadů na životní prostředí. Současné technologické možnosti výroby solárních panelů jsou stále omezené. To se projevuje jednak v energetické náročnosti jejich výroby (při níž se spotřebovává nemalé množství elektrické energie), jednak v poměrně nízké životnosti panelů (ty v Bušanovicích mají sloužit 25 let). Navíc, aby dokázaly panely vyprodukovat dostatečné množství energie, musí zabrat odpovídající plochu v přírodě. Vážnější výhrady však lze vyjádřit v rámci ekonomického pohledu. Česko, podobně jako jiné země EU, poskytuje na výstavbu a provoz obnovitelných zdrojů energie (OZE) dotace. V případě solárních zdrojů se jedná mj. o garantovaný odkup takto vyrobené elektřiny po dobu 15 let za cenu 13,2 Kč za kWh. Z hlediska investora pochopitelně náramná zpráva, z hlediska nás daňových poplatníků a spotřebitelů energie důvod k jásotu není. Asi není nutné připomínat, že každá dotace deformuje trh a v dlouhodobém pohledu je kontraproduktivní.

Česká republika se zavázala v rámci unijních pravidel do roku 2010 zvýšit podíl OZE na hrubé domácí spotřebě energií na 8%, přičemž v současné době tento podíl činí 4,5% (údaje za rok 2005). Nechci polemizovat s tím, zda je splnění cíle reálné či nikoliv, je však třeba upozornit na problémy, které s tím jsou spojené. Nejde totiž jen o to, že náklady na výrobu energie z OZE jsou doposud vyšší než u konvenčních zdrojů. S dalšími náklady je totiž nutné počítat v souvislosti s přenosem takto vyrobené elektřiny. Podívejme se například do sousedního Německa, kde se v posledních letech klade obrovský důraz na rozvoj větrných elektráren. Jejich problém je však v nerovnoměrné produkci (nárazovosti), což znamená nutnost provozovatelů přenosových soustav vypořádat se s těmito výkyvy (elektřinu bohužel nelze vyrábět „na sklad“). Jsou proto nutné dodatečné investice, které se pochopitelně následně projevují v ceně elektřiny.

Chceme-li řešit současnou neuspokojivou energetickou situaci Evropy, prostě a jednoduše si nemůžeme dovolit ignorovat jadernou energii. Obnovitelné zdroje energie zůstanou, ať chceme nebo ne, ještě po dlouhá léta okrajovou záležitostí a hodláme-li snižovat emise skleníkových plynů v souladu s kjótským protokolem v prostředí neustále rostoucí spotřeby energií, nic jiného než jádro nám momentálně v rukou nezbývá.

Ing. Marek Hatlapatka

Analytik CYRRUS, a.s.