Je uzavření trhu s půdou národním zájmem?

Česká vláda včera odmítla uzavření trhu s půdou pro zahraniční zemědělce. To vyžadoval ministr zemědělství Gandalovič, s jeho názorem souhlasí sociální demokraté a komunisté. Podle názoru zastánců je uzavření trhu národním zájmem, podle odpůrců odporuje legislativě EU.

Stránkou věci, kterou ministr zemědělství opomněl, je skutečnost, že zemědělské pozemky v ČR vlastní přes dva miliony lidí. Uzavření trhu tak konzervuje ceny na úrovni, jež neodpovídá reálné poptávce. Je tedy v národním zájmu uměle snižovat hodnotu majetku tak velkého počtu občanů ČR, kteří jej nemohou prodat za reálnou cenu, a zvýhodňovat na jejich úkor zemědělce? Patrně ne, zemědělci o blížícím se konci stávajících podmínek, které je v tomto ohledu zvýhodňovaly, věděli několik let dopředu, měli tedy možnost se na něj připravit. To že tak neučinili, není důvodem k prodlužování stavu, který přístupu k půdě ze strany zahraničních zájemců stejně nezabraňuje, jen je nutí obcházet zákon zakládáním společných podniků s českými „bílými koni“. Problémy českého zemědělství leží v hlubší minulosti, která dodnes způsobuje, že většina zemědělců hospodaří na pronajaté půdě. Kolektivizace zpřetrhala tradiční vazby, kdy zemědělci hospodařili na svém. Po restitucích již byly pozemky vraceny z velké části lidem, kteří vztah k dřívějšímu majetku ztratili, stejně jako ochotu na něm hospodařit. Té navíc nepomohl stav, kdy byly vraceny pozemky scelené do jednoho velkého lánu. To co kdysi bývalo samostatným pozemkem, s přístupem k němu, se tak často ocitá uprostřed velkého pole, vlastník se snahou svůj majetek obhospodařovat má k němu přístup znemožněn a je tak nucen jej pronajímat (prodej připadá stěží v úvahu, když jej nechce koupit vlastník vedlejšího pozemku, jiný nový kupce se dostane do stejné situace, jako současný majitel). I tento fakt drží ceny podobných pozemků na nepřiměřeně nízké úrovni. Pozemkové úpravy, které rozdrobené pozemky přesně identifikují a scelí, povedou ke zvyšování jejich cen, s nímž zemědělci těžko něco udělají.

Tak jako tak mají čeští farmáři před sebou zřejmě poslední možnost, jak se dostat k pozemků za nízkou cenu. Jejich síly by se měly napřít spíše ke společnému postupu v hospodaření, než k lobování, jež nemá dlouhodobě naději na úspěch. Na slučování se a družstevním hospodaření (dobrovolném) není nic nenormálního, přestože k němu stále v českém zemědělství panuje zřejmě opodstatněná averze. V zahraničí jde o naprosto běžnou a žádoucí formu podnikání v zemědělství, která umožňuje sdílet výrobní prostředky a snižovat náklady. Jde možná o složitější cestu než je lobování a strašení zlými cizinci, pro přežití na trhu je to ale nezbytnost.