Dobré výsledky obchodní bilance a další možnosti jejího zlepšení na příkladu Vietnamu

Český zahraniční obchod včera příjemně překvapil dosaženým přebytkem v únoru ve výši 13,6 miliardy korun. Toto číslo nejenže převýšilo stejný měsíc v loňském roce o 8,8 miliardy korun, ale bylo také nejvyšším měsíčním přebytkem vůbec. Na všem lze ovšem nalézt nějaké to ale. V případě českého zahraničního obchodu je jím schodek se zeměmi mimo Evropskou unii. Zatímco s EU je zahraniční obchod tradičně přebytkový (v únoru kladné saldo vzrostlo o 10,7 miliardy korun), u ostatních zemí je situace opačná (v únoru došlo k prohloubení schodku o 1,9 miliardy korun). Vzhledem k tomu, že podobně dobré výsledky jako v únoru již v dalších měsících nečekáme, je zajímavé se zaměřit na tuto slabší stránku českého zahraničního obchodu. Tedy na země mimo EU27.

K zásadnějším změnám samozřejmě nemůže dojít z měsíce na měsíc, otočit negativní vývoj bilance obchodu s nějakou zemí, či dokonce se skupinou zemí, je otázkou dlouhodobé práce a vzájemné součinnosti exportérů a státních organizací. Příkladem země, kde by podobná spolupráce mohla slavit úspěchy je např. Vietnam.

Zahraniční obchod s Vietnamem je již od roku 1995 deficitní. V tomto roce byl schodek vzájemného obchodu 4,3 milionu dolarů, v roce 2005 se vyšplhal již na 74 milionů dolarů. Obrat vzájemného obchodu se zvýšil z 27,5 milionů dolarů na 111 milionů, především díky rostoucím dovozům do České republiky (z 15,9 milionů za 92,7 milionů dolarů). Rezervy se tak objevují především na české straně, když export do Vietnamu mezi lety 1995 a 2005 vzrostl z 11,6 milionů dolarů pouze na 18,4 milionů, s dynamikou obchodu opačným směrem se tak zdaleka nemůže rovnat.

Vietnam je přitom potenciálně velice zajímavá země pro české exportéry. Ti ovšem nejsou vždy ochotni podstoupit riziko spojené s obchodem s podobnou zemí, navíc kritizují stát či odpovědné úřady za nedostatečnou podporu při snaze proniknout na místní trh.

Ono riziko přitom nemusí být nijak dramaticky vysoké, ve srovnání s jinými zeměmi v regionu je Vietnam velice stabilním státem bez politických otřesů, také riziko terorismu je minimální. S touto zemí pojí Českou republiku, respektive Československo, dlouhodobá spolupráce. Již v roce 1973 byla mezi Československem a Vietnamem uzavřena smlouva, na jejímž základě do ČSSR přijížděly na stáž či studia desetitisíce Vietnamců (v letech 1980 až 1983 vrcholil jejich počet na 30 tisících). Řada z těchto lidí nyní zastává významné funkce ve státním aparátu a je příznivě nakloněna České republice, zdálo by se tedy, že rozvoji vzájemných vztahů nic nebrání.

Za stále nedostatečným obchodem stojí spíše nedostatečná propagace ČR, nepochopení místních podmínek, často zbytečný strach ze vstupu na exotický trh a ne zcela ideální spolupráce společností a státních proexportních agentur. Za krok správným směrem tak lze chápat plánované otevření zastoupení agentury Czech Trade v Ho Či Minově Měste. V tomto městě by také byla vhodná účast na veletrzích jako jsou Hanojské VIIF či právě konané Vietnam Expo, jichž se čeští exportéři účastní a na nezájem si ztěžovat nemusí. Také zvažovaná národní výstava by jistě byla přínosem. I návštěvy vrcholných politiků lze chápat jako velké plus, během loňské návštěvy Václava Klause byla podepsána dohoda na stavbu cementárny ve výši 3,6 miliardy korun a rozpracovány další možné dohody ve výši až 40 miliard korun. Tyto příklady ukazují, že spolupráce podnikatelů a politiků je žádoucí a může být velmi úspěšná.

Vietnam je ovšem zemí, ke které je třeba přistupovat s opatrností. Místní trh je specifický, což vyplývá již z místního politického uspořádání. Jde o komunistickou zemi s centrálně plánovaným hospodářstvím, do nějž jsou postupně začleňovány prvky tržního hospodářství. Od roku 1986 probíhá proces tzv. přestavby, od roku 1992 má tržní systém oporu i v ústavě. Probíhající změny jsou ovšem pomalé, brzdí je především silný lobbing státních podniků, jež ve srovnání se soukromými firmami ztrácí své pozice, vysoká je i korupce. Projevuje se také nesoulad mezi tržním a centrálně plánovaným hospodářstvím v jedné zemi. Státní podniky bývají často upřednostňovány před místními soukromými i před zahraničními firmami. Opatrnost při přístupu na tento trh by ovšem neměla přerůst v neopodstatněný strach, zvláště při možnostech, která země nabízí.

Vietnam je rychle rostoucí zemí, jehož roční růst (od roku 2001 kolem 7 % až 8 % ročně), předčí v regionu jen Čína. Země se také stále více zapojuje do mezinárodního obchodu a otevírá se světu, je členem sdružení ASEAN a v loňském roce se stala 150. členem WTO, od čehož si lze slibovat další pokračování reforem či pokles stále vysokých dovozních cel. Vyhlídky na pokračování rychlého růstu jsou tak stále dobré a nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo v této zemi něco měnit k horšímu. Spíše naopak, díky rozsáhlým plánům místní vlády se otevírá prostor pro české společnosti v našich tradičních oborech.

Vietnamská vláda např. hodlá výrazným způsobem posílit místní energetický sektor. K současným 32 zdrojům s kapacitou 11,3 GW má do roku 2020 přibýt dalších 40 až 50 zdrojů s celkovým výkonem 27 – 30 GW (v plánu jsou elektrárny tepelné, vodní i jedna jaderná). Zde se tak otevírají velké možnosti pro české společnosti zabývající se dodávkami pro energetiku. Dalším oborem, který v zemi prochází dynamickým rozvojem je těžba, především uhlí a cementu, těží se i ropa (v návaznosti je stavěna vlastní rafinerie). S dalším plánovaným rozvojem těžby jsou i v tomto oboru možnosti na dodávky technologií, stejně jako v petrochemii či navazujícím chemickém průmyslu. Technologie lze dodávat i pro textilní průmysl. Přestože Vietnam patří k těm zemím, které zaplavují svět textilem, většina jeho továren nesplňuje nároky na kvalitu a je nucena masivně obnovovat strojní zařízení. Další šancí pro české strojírenství je veřejná doprava. Vzhledem k dopravní situaci dvou největších měst je v plánu zavedení kolejové příměstské dopravy, kdy vietnamská strana požaduje komplexní dodávky nejen souprav, ale i dalších technologií (napájecích, řídicích systémů apod.). Rozšiřováním a modernizací také projde nevyhovující železniční a silniční síť.

Podle struktury těchto příležitostí je zjevné, že možnosti ve Vietnamu mají především strojírenské podniky a dodavatelé investičních celků, často v oborech, v nichž ČR za světem rozhodně nezaostává, spíše naopak. Pracovat je ale třeba rychle, nejen Češi se chtějí dostat na místní trh a díky otevření se světu brzy vyblednou i dřívější nadstandardní vztahy. Příští roky tak mohou být rozhodující ve vývoji vzájemného obchodu s touto zemí. Spolupráce exportérů a státu (vytvořením silnější vývozních asociací, lepší podporou financování ze strany bank a exportních agentur) by tedy měla být dále prohloubena a zefektivněna.

Vietnam pochopitelně není jediným státem, kde má český zahraniční obchod rezervy, může ale dobře posloužit jako příklad země, která nabízí velké možnosti a může do budoucna napomoci vylepšit celkovou obchodní bilanci ČR. Ta by letos měla zaznamenat svůj rekordní rok, pořad je ale co zlepšovat, zvláště když skvělý výsledek za únor již bude velmi obtížné překonat.