Rizika a příležitosti ze slábnoucího dolaru, pro trhy i politiky

Již šest týdnů oslabování vůči euru má za sebou americký dolar, který se dostal až na hodnotu 1,3845 dolaru za euro. Společná evropská měna tak láme svá historická maxima vůči dolaru, byť to je dáno také krátkou existencí této měny, která umožňuje jen srovnání v horizontu několika málo let. Ale dolar oslabuje i vůči ostatním světovým měnám, např. vůči australskému či novozélandskému dolaru se pohybuje kolem 20letých minim (proti australskému dolaru je nejlevnější od roku 1989, proti novozélandskému dokonce od roku 1985). Toto oslabování především v Evropě pozvedává hlasy volající po zásazích, které by posilování eura zastavilo.

Není asi překvapením, že nejhlasitěji se ozývá tradičně ochranářská Francie, ústy svého prezidenta Nikolase Sarkozyho. Tomu se nelíbí rostoucí schodek francouzského obchodu a údajné poškozování francouzských firem, jako je např. Airbus. Francie by ráda zvýšila tlaky na Evropskou centrální banku, popř. dokonce změnila její statut, což by mohlo vést k omezení její nezávislosti. Naštěstí se zdá, že v tomto směru Sarkozy nenajde oporu ani v největším spojenci v rámci EU, kterým je pro Francii Německo. To má tragickou historickou zkušenost s hyperinflací, která se kromě dalšího projevuje v postoji země a velké části její veřejnosti jako ochránce nezávislého centrálního bankovnictví. Tento postoj se dříve odrážel v nezávislosti Bundesbank, nyní své uplatnění naštěstí nachází i v případě ECB, jejímž cílem je boj s inflací.

Aktuální problém ovšem neleží v Evropě, ale na druhé straně Atlantiku. Asi nejsilnější vliv na oslabování dolaru má v současnosti neutěšený stav na americkém hypotečním/realitním trhu, tedy problémy se splácením hypoték především ze strany méně důvěryhodných klientů. I podle posledních prohlášení šéfa FEDu Bena Bernankeho se zdá, že situace na tomto trhu zůstane špatná i nadále a může se proti současné situaci ještě zhoršit. Ruku v ruce s tím rostou obavy, že by se rizika mohla přenést i do dalších sektorů, čemuž napomohl také krach dvou fondů investiční banky Bear Stearns. Právě fondy v minulosti rády investovaly do hypoték pro „horší“ klienty, kde viděly potenciál nadprůměrných zisků. Nyní ovšem vidí, že s těmito zisky jsou také spojena vyšší rizika, na což reagují investoři odchodem z fondů, jež se dostávají do problémů. Situace na trhu s hypotékami tak vyvolává řetězovou reakci, jež se projevuje v růstu požadované rizikové prémie (tedy ve zvýšení požadovaného výnosu) např. i u dluhopisů. Zvýšený růst rizikových přirážek u firemních dluhopisů spolu s možným růstem úroků by pak zdražil dluhové financování firem.

Pro Evropu se tak v kurzu eura proti dolaru již jen odráží problém, který leží uvnitř ekonomiky Spojených států, a volání po vyšší regulaci v EU ve formě zasahování do pravomocí ECB tak je jen pokusem o řešením důsledku bez dopadu na příčinu, který by tak měl zanedbatelný dopad a jen by posílil moc politiků na chod hospodářství. Dopady současné situace na některé evropské podniky jsou bezpochyby negativní. Exportérům zaměřeným na vývoz do USA se zhoršuje situace na tomto trhu, jejich zboží zde zdražuje nebo prodávají-li za stále stejné částky v dolarech, dostanou méně při vyjádření v eurech. Na druhou stranu oslabování dolaru má i druhou stranu mince, ropa pohybující se v současnosti na dohled svých maxim z loňského roku, je pro Evropany o něco levnější, prakticky kdokoli v Evropě tak díky slabému dolaru uspoří na výdajové/nákladové straně. I pro americkou ekonomiku není slabý dolar bez příležitostí. Tentokrát jsou to exportéři, kteří mohou z vyšší konkurenceschopnosti amerického zboží na zahraničních trzích profitovat a dlouhodobě růst americké ekonomiky podpořit. Slabý dolar je také příležitostí pro investory, kteří rádi investují do drahých kovů, jež v dobách oslabování americké měny naopak rostou.

V každé situaci se tedy dají nalézt vhodné příležitosti, které ukazují, že situace není nikdy jen černá nebo bílá. Volání pro posilování vlivu vlád na chod ekonomiky a rozhodování centrálních bank tak nemá valné opodstatnění (kromě zisku politického kapitálu) a doufejme, že zůstane nevyslyšeno. Pro evropské podniky hodnotnější by byl spíše opačný postup, tedy pokrok v liberalizaci trhů a zrušení ochranářských praktik, v nichž je mistrem právě Francie. Chtějí-li tedy evropští politici na současnou situaci nějak reagovat, je pro ně příležitostí přesně opačný postup, než který navrhuje Sarkozy. Navíc vývoj na měnových trzích není tím jediným, na co bychom měli v této době obracet svou pozornost. V Evropě i USA se rozjíždí pololetní výsledková sezóna, která má na vývoj kurzů akcií jednotlivých firem minimálně stejný vliv jako vývoj směnných kurzů.