Výzkum a vývoj v ČR – trvalý dluh státu a srovnání s (pod)průměrem EU

Český statistický úřad ve své poslední analýze zhodnotil vývoj výdajů na výzkum a vývoj v České republice, jejich složení a srovnání především s ostatními zeměmi v EU. ČR z tohoto porovnání rozhodně nevyšla poražena, nicméně i tak český výzkum a vývoj zjevně nemá zcela na růžích ustláno. Jak z hlediska složení výdajů dle jednotlivých oborů, tak i podle zdrojů financování lze nalézt značné mezery, které ČR má, a to i ve srovnání s průměry EU, jež svými výkony v této oblasti zůstává za vlastními plány.

V ČR se dařilo v posledních letech zvyšovat objem prostředků, které směřují do výzkumu a vývoje. Ty se v loňském roce proti roku 1995 zvýšily 3,6krát (na necelých 50 miliard korun), přičemž HDP v běžných cen vzrostl za stejnou dobu 2,2krát (výdaje na výzkum a vývoj rostly průměrným ročním tempem 10,7 %, nominální HDP v průměru o 6,9 %). Podíl prostředků směřujících do výzkumu a vývoje tak roste i ve vztahu k HDP (z 0,95 % v roce 1995 na 1,41 % v roce 2005 a 1,55 % o rok později). Průměrná hodnota Evropské unie (myšleno EU25) 1,85 % HDP tak je již na dohled a její dosažení není nepřekonatelným úkolem již v několika málo letech. Je otázkou, zda by mělo být cílem ČR spokojit se jen s  evropským průměrem, který navíc zaostává za výkonností jiných vyspělých zemí (Japonsko, USA) a hluboko i za vlastní cílovou hodnotou (3 % HDP). Navíc v EU jako celku dochází k velmi negativnímu vývoji, tedy poklesu výdajů na výzkum a vývoj ve vztahu k HDP (jak v EU15, EU25 i EU27), srovnání s tímto regionem tak nastoluje spíše sportovní otázku: byli jsme opravdu tak dobří, nebo soupeř tak špatný?

Co je trvalým problémem výdajů na výzkum a vývoj v ČR, je postoj státu, který investice do této oblasti, byť bývají před každými volbami silnou zbraní téměř všech politických stran, poněkud zanedbává (zvláště bereme-li v potaz provázanost investic do výzkumu a vývoje s výdaji na vzdělání). Růst výdajů ve vztahu k HDP lze v minulých letech přisoudit především soukromému sektoru. Výdaje podnikatelů v této oblasti se např. v posledních dvou letech zvyšovaly silným tempem 21,8 % v roce 2005 a 21,4 % v roce 2006. Že tím ČR těží z příchodu zahraničních investorů, není pochyb (v roce 2006 rostly výdaje na výzkum a vývoj u firem se zahraniční majetkovou účastí o 38 %). Tomu, že do výzkumu a vývoje stále více investují především podnikatelé, pak odpovídá také oborové složení investic. Ty směřují především do dominujících průmyslových/technických odvětví, např. do automobilového průmyslu.

Podobný vývoj pochopitelně nelze chápat negativně, spíše naopak, neboť se ukazuje, že ČR nemusí být jen „montážní dílnou Evropy“, ale má potenciál být dlouhodobě i místem, kde bude docházet k tvorbě a vývoji nových technologií, zvláště v tradičních oborech, které těží z kvalitní pracovní síly a zázemí (výzkum a vývoj napojený na výrobní podniky pak pomůže udržet tyto kapacity v zemi i v době, kdy odezní některé konkurenční výhody – pobídky, levná pracovní síla apod.). Vývoji v sektorech, jež si již v české ekonomice vybudovaly silné postavení (nebo je v české ekonomice historicky mají) ovšem nedostatečným způsobem sekunduje stát a další možné zdroje investicemi do dalších oborů, které by mohly vytvořit např. automobilovému průmyslu protiváhu. Investice také musejí směřovat do oborů, v nichž není okamžitě patrný ekonomický přínos (nebo je přínos spíše společenský – humanitní obory). Takovými stále zanedbávanými obory jsou přírodní vědy či lékařství, byť právě to bývá i mediálně často zmiňováno jako obor s vynikajícími výsledky. V těchto oborech je důležitá role státu a neziskového sektoru, kterou lze stále považovat za nedostatečnou. Podíl vládního sektoru na financování vědy a výzkumu se z 44,5 % v roce 1995 snížil na 40 % v roce 2006, což opět není špatné v evropském srovnání (jde naopak o nadprůměrnou hodnotu), zde by ovšem pokles do průměru neměl být cílem ČR.

Na pozadí minulý týden zveřejněných údajů o podílech vysokoškolsky vzdělaných lidí v jednotlivých zemích EU, které ukazují, že v ČR je jen sedmina vysokoškoláků mezi ekonomicky aktivními lidmi, je opět vidět dluh státu, který nedostatečným způsobem podporuje znalostní ekonomiku. Byť je jeho podíl na financování výzkumu a vědy srovnatelný s jinými zeměmi, dlouhodobě právě nízká úroveň vzdělanosti, tedy nedostatek lidí schopných ve výzkumu pracovat, může být limitem, který bude ČR držet v nepříliš oslnivém evropském průměru. Také platy vědeckých pracovníků v ČR jsou vzhledem k jejich přínosu společnosti směšné (průměr mezi vědeckými pracovníky je 31 653 korun měsíčně ve skupině lidí, kde 40 % z nich má doktorské vzdělání), přestože by vzdělání mělo být rozhodujícím faktorem pro růst životní úrovně. I zde se za zanedbaný obor dá považovat např. lékařství, které nepřitahuje podnikatelskou sféru tak jako technické obory, jež jsou schopny se financovat samy a dluh tak opět padá především na hlavu ostatních zdrojů financování výzkumu a vývoje (stát a ostatní – vysoké školství, neziskový sektor).

ČR si v zásadě v oblasti výzkumu a vývoje nestojí tak špatně, jak bývá občas zmiňováno, zvláště ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie. Se srovnáním se státy jako je Portugalsko či Řecko, kde výdaje na výzkum a vývoj činí jen 0,81 %  respektive 0,61 % HDP v roce 2005 nebo se srovnáním s EU jako celkem se ale nelze spokojit. Evropská unie jako celek rozhodně nemůže být ve svém postoji k vědě a výzkumu pro zemi, která chce dlouhodobě těžit ze své vzdělanosti, vzorem. Průměrné evropské úrovně, kterých ostatně ČR ještě zcela nedosahuje, by měly být spíše jen odrazovým můstkem pro snahu dostat se někam výše. K tomu bude muset především veřejný sektor zaujmout aktivnější úlohu počínaje investicemi do vzdělání, bez něhož se výzkum a vývoj neobejde. I když podle nových dat ČSÚ stát svou roli ve výzkumu a vývoji plní vcelku odpovídajícím způsobem, při zohlednění vzdělanosti země a nízkým evropským úrovním, s nimiž je ČR srovnávána, již situace tak skvělá není.