Situace trhu práce odráží nedostatek vůle předcházet problémům

Rostoucí nedostatek vhodných pracovníků na stále těsnějším trhu práce v ČR je fenoménem, kolem kterého se v poslední době točí stále více komentářů, ať již ze strany ekonomů (praktiků i akademiků), politiků či podnikatelů. Díky příznivé ekonomické situaci posledních let Česká republika ve své krátké kapitalistické historii zažívá poprvé skutečný nedostatek práceschopných a k práci ochotných lidí. Komentáře se mimo jiného zaměřují na to, co současný nedostatek vhodných zaměstnanců způsobilo, když na jednu stranu české firmy nabízejí 133,4 tisíc volných pracovních míst (oficiálně, kromě toho jistě existuje řada míst, na která se společnosti snaží umístit pracovníky přímo a která tedy nejsou v oficiálních číslech zachycena), na stranu druhou ovšem práci stále hledá 372,8 tisíce nezaměstnaných evidovaných na úřadech práce.

Kromě faktorů jako je neochota stěhovat se za prací nebo vysoký počet evidovaných nezaměstnaných, o které společnosti zjevně nemají zájem kvůli jejich handicapu (66,9 tisíce osob registrovaných na úřadech práce má nějaké zdravotní postižení, které umístění na pracovním trhu ztěžuje či přímo znemožňuje) či z jiných příčin, hraje stále větší roli nesoulad mezi tím, jaké profese poptávají české firmy a jaké jim nabízejí české školy. Z mezinárodního srovnání také vyplývá, že Češi se např. k celoživotnímu vzdělání, které jejich pozici na pracovním trhu může dále zlepšit, nestaví zrovna čelem.

Svůj podíl na vině za současný stav (z něhož momentálně velká část zaměstnanců může těžit rychlým růstem platů) tak patrně mají všechny skupiny, které mají šanci situaci na pracovním trhu zlepšit a které by ji měly řešit (ať již je to jejich povinnost – stát či nutnost – podniky). O postoji státu k nezaměstnaným, které není naprosto schopen motivovat k hledání práce (což se projevuje např. na podílu dlouhodobě nezaměstnaných) a na druhou stranu je není schopen odradit od práce načerno (což se opět projevuje na značném rozšíření nelegální práce nezaměstnaných), toho již bylo napsáno mnoho. Nově ohlášené plány ministra práce a sociálních věcí Nečase tak lze jen vítat, pokud ovšem nezůstane, jak už to u politiků bývá, jen u slov.

Bez viny ovšem nejsou ani samotné firmy. Ty dlouho spoléhaly na to, že lidská práce je snadno dosažitelným výrobní faktorem, o kterou není nutno příliš usilovat či si jí nějak zvlášť cenit. To vedlo zvláště u velkých firem kromě jiného k zrušení škol, především učilišť, které dříve fungovaly pod jednotlivými podniky. V současné době, kdy se absolventi řady učňovských oborů stali nedostatkovým (popř. značně nekvalitním) zbožím, jsou tyto firmy nuceny chytit se za nos a začít uvažovat opět o systému vzdělání, který bude schopen produkovat zaměstnance přímo dle potřeb firmy. Nový rozjezd učňovských škol v rámci podniků si ovšem vyžádá čas a jeho efekt se v jednotlivých firmách projeví až v řádu několika let, během nichž se budou muset společnosti popasovat se stávající situací.

K znovuobnovení vlastních školských zařízení společnosti také nutí nedostatečná schopnost českých škol dodávat na pracovní trh absolventy dle jeho potřeb. Nejen, že v zemi se silným zastoupením průmyslu a tedy silnou potřebou technických oborů je nedostatek absolventů technických škol, ale i absolventi oborů, po kterých je na pracovním trhu poptávka, často díky stylu výuky mají problém se do pracovního procesu kvalitně zapojit. Školy si nejsou vždy ochotny tento problém připustit, byť právě úspěšnost jejich absolventů při hledání práce by měla být hlavním měřítkem jejich hodnocení. Hlad po jakýchkoli zaměstnancích jim v tomto směru nahrává, neboť práci momentálně najde každý, kdo ji opravdu najít chce, školy by ovšem měly podstatně více sledovat, zda jejich absolventi nacházejí zaměstnání právě v tom oboru, „na který mají papíry“. Rostoucí problémy podniků sloučit svou poptávku po kvalitní lidské práci s její nabídkou by se ovšem již záhy měly plně projevit v rostoucím tlaku na školská zařízení ze strany podnikatelské sféry, která by měla nabídkou užší spolupráce se školami a jejich studenty vést ke zlepšení současné situace.

Jak vidno, za současnou situaci těžko vinit někoho konkrétního, na něhož lze ukázat prstem. Současná situace pracovního trhu odráží postoj společnosti, která problémy nepředvídá, ale řeší je až v okamžiku, kdy se s nimi musí potýkat. Postoj státu je nedostatečný hned v několika oblastech, umožňuje existenci škol, jejichž přínos odborné vzdělanosti a pracovnímu trhu je sporný. Stát také není schopen motivovat či přinutit tu část nezaměstnaných, která je schopna pracovat, ale z nějakých důvodů k tomu není ochotna, aby si práci našla. Zaměstnavatelé také musí čelit svému předchozímu postoji, kdy pro alespoň část z nich (doufejme, že tu menší) ještě nedávno zaměstnanci byli něčím, co je třeba v podnikání přetrpět, ale samo nemá a nepřináší valnou hodnotu.

Jednoznačným vítězem v současné době nedostatku kvalitních pracovníků vycházejí zaměstnanci. Ti mohou za svou práci požadovat cenu vyšší než dříve, ale často také vyšší než odpovídá jejich kvalitě či přínosu pro firmu. To se časem může v konkrétních případech jednotlivců ukázat jako krátkozraký postoj, když Češi např. nejsou ochotni se během své pracovní kariéry dále vzdělávat, čímž by dlouhodobě zvýšili svou hodnotu na trhu. Pokud také růst personálních nákladů začne předcházet zvyšování produktivity práce, budou se firmy minimálně v oborech, kde je to možné, snažit lidskou práci nahradit jinou formou výrobních faktorů. Pro udržení si současné výhody by tak pro zaměstnance mělo být prioritou dále na sobě pracovat, neboť stejně jako jim v současnosti stav pracovního trhu hraje do karet, může být za pár let situace odlišná. Zvláště u pracovníků, kteří nejsou ochotni pro své uplatnění po skončení školské docházky dále cokoli dělat a v dnešní příznivé době se jen „vezou s davem“, se v případě zpomalení ekonomického růstu může situace opět nepříjemně zhoršit.