Současné stávky v Evropě jako odraz pocitu vlastní výlučnosti

S blížícím se koncem roku si odborové svazy v některých podnicích v různých zemích Evropy vzpomněly na svou oblíbenou zábavu, kterou je stávkování za růst platů, popř. z jiného důvodu, který se zrovna hodí. Mistry v této činnosti jsou Francouzi a bez ohledu na státní příslušnost železničáři. Dnešním dnem se tyto dva faktory podařilo skloubit a Francii postihly rozsáhlé stávky, v nichž právě železniční odbory hrají jednu z hlavních rolí. Podobně tomu je v Německu, kde již po třetí v posledních týdnech stávkují strojvůdci. V obou případech lze mít určité pochybnosti o smyslu stávky či o její oprávněnosti. Na první pohled nás sice stávkování francouzských či německých železničářů nemusí trápit (pokud právě necestujeme vlakem z Mnichova), některé nápady (zpravidla ty hloupé) se ovšem rychle šíří a úspěchy zahraničních odborů by mohly nebezpečně inspirovat i české zaměstnance železnic.

Francouzským odborům jde v jejich stávce o zastavení hrozby zrušení penzijních výhod některých státních zaměstnanců (kromě železničářů také zaměstnanci metra či energetických firem EDF a GDF). Ti si dříve vydobyli možnost odcházet do důchodu dříve než ostatní zaměstnanci ve Francii (po 37,5 odpracovaných letech proti 40 rokům normálně). Snaha současného prezidenta, který považuje podobná privilegia za přežitá (což podporuje i větší část francouzské veřejnosti) se této skupině pochopitelně příliš nezamlouvá, návrat k podmínkám platným pro ostatní zaměstnance by je patrně zbavil pocitu určité nadřazenosti, v němž je podporuje působení v oblasti veřejných služeb, jejichž výpadek okamžitě pociťuje podstatná část veřejnosti. Právě proto by ovšem měly mít odbory v oblasti jako je železnice, energetika apod. snahu dohodnout se s vládou pokud možno způsobem, který se stávce zdaleka vyhne.

Důležitost zachování chodu veřejných služeb si ostatně uvědomil i soud v saském Chemnitz, který v reakci na počínání německých odborářů zakázal stávkovat alespoň u dálkových spojů a v nákladní dopravě (Deutsche Bahn chtějí úplný zákaz stávek, odbory se naopak odvolaly). Rozhodnutí soudu podporuje z nezávislého pohledu také skutečnost, že v Německu na rozdíl od Francie, kde stávky zasáhly širší oblast ekonomiky, stávkuje jen jedna část zaměstnanců Deutsche Bahn a to konkrétně strojvůdci. Zatímco dva odborové svazy na německé železnici (Transnet a GDBA) byly schopny se s DB dohodnout, svaz GDL, který původně požadoval 31 % zvýšení tarifních platů nebyl s to souhlasit s návrhem na 10 % růst mezd a vyplacení pevné částky 1 400 euro pro každého, kdo v roce odpracuje alespoň dvě hodiny týdně přesčas. V německém pojetí se tak pocit vlastní výlučnosti a výjimečnosti projevuje dokonce přímo uvnitř jedné společnosti, což neukazuje odbory GDL jako příliš loajální nejen k firmě, ale i svým vlastním kolegům. Pro GDL patrně není odborář jako odborář.

Současné stávky v Německu a ve Francii jsou spíše než ospravedlnitelným a pochopitelným bojem za zlepšení sociální situace snahou o udržení si privilegií, jichž jiní zaměstnanci především v soukromé sféře nedosahují a zřejmě ani nikdy dosahovat nebudou. Stávkující ve Francii a Německu tak ostatním zaměstnancům ukazují pocit vlastní nadřazenosti, která se podle jejich názoru může projevovat stávkami v tak důležitých oborech jako je železniční doprava, na níž jsou každodenně v obou zemích závislé miliony lidí. Tato závislost na fungujících službách železnic rozhodně stávce přidává na významu a nutí železniční společnosti a vlády hledat urychlené řešení. Neměli by ale zapomínat na druhou stránku věci, tedy že si poměrně úzká skupina (tentokrát zvláště v Německu) bere veřejnost, z jejíž prostředků žije, za rukojmí jen k prosazení vlastních cílů. Snahu zlepšit svou životní a finanční situaci chápat samozřejmě lze, provádět to ovšem na úkor podstatně většího počtu jiných lidí již ne.