Čína se obává slabého dolaru. Pomoci může silnější juan

Skutečnost, že se Fed rozhodl řešit vnitřní problémy na úkor svých věřitelů tak začíná získávat zvýšenou pozornost a do budoucna může být zdrojem značných změn ve světovém měnovém uspořádání.

Koncem března věnovala světová média značnou pozornost eseji guvernéra Čínské lidové banky (PBoC) Zhou Xiaochuana, který navrhnul možnost ustanovení nové světové rezervní měny kontrolované Mezinárodním měnovým fondem. V této eseji Xiaochuan uvedl, že cílem by mělo být ustanovení takové měny, která je „nezávislá na individuálních státech a je schopna zůstat stabilní v dlouhodobém horizontu“. Platformou pro vytvoření takovéto měny by přitom podle Xiaochuana mělo být takzvané SDR (special drawings rights), které bylo vytvořeno Mezinárodním měnovým fondem v roce 1969 za účelem podpory tehdy již pozvolna kolabujícího Bretton Woodského systému a která je nyní košem čtyř hlavních světových měn v zastoupení dolaru (44%), eura (34%), japonského jenu (11%) a libry (11%). Jak dále šéf PBoC uvedl, nová rezervní měna by nejen do značné míry omezovala inherentní riziko spojené s přílišnou závislostí na jedné měně, zároveň by také předala do rukou MMF možnost řídit globální likviditu, což by mělo přispět k předcházení podobným krizím, kterou si světová ekonomika prochází právě nyní.

Čínské obavy rostou

Přestože Xiaochuanův návrh rozhodně získal pozornost médií a ekonomů, je více než zřejmé, že jakékoli narušení pozice dolaru jakožto světové rezervní měny zatím a ani v nejbližších letech nebude na pořadu dne, a to jednoduše proto, že to není v zájmu jak Spojených států, tak dokonce ani v zájmu Číny a ostatních zemí s vysokým podílem americké měny na svých devizových rezervách. Jakákoliv snaha rychle prosadit na pozici dolaru jinou měnu, či koš měn, by totiž v případě úspěchu vedla k výraznému propadu hodnoty amerického dolaru, což by negativně dolehlo zejména na věřitele Spojených států, jakými je právě Čína, která drží více než bilion dolarů v dolarových dluhopisech. Proč tedy s podobným návrhem šéf PBoC přichází právě nyní, když je zřejmé že jakákoli snaha zpochybňovat statut dolaru jako světové měny číslo jedna Čínu poškodí? Čínští politici si totiž začínají více než kdy jindy uvědomovat, že výměnou za zboží vyvážené do Spojených států mají ve vlastnictví pouze velké množství papíru, který navíc rychle ztrácí svou kupní sílu. Xiaochuanova esej je pak pouze jedním z dalších signálů, kterým Čína dává jasně najevo obavy z dalšího osudu svých aktiv. Podobný krok přitom přišel již v polovině března i z nejvyšších míst, kdy čínský premiér Wen Jiabao poprvé otevřeně řekl, že se obává klesající hodnoty čínských investic, čímž mezi řádky vyslal velmi taktní vzkaz do Bílého domu, že pokud se USA nezačnou chovat zodpovědněji, Čína může omezit nákupy amerických dluhopisů.

Hlavní příčinou obav čínských politiků je přitom masivní fiskální a monetární expanze, kterou Spojené státy zahájily v boji s finanční krizí. Jen v roce 2009 by totiž mohl rozpočtový deficit dosáhnout obřích 1,845 bln. dolarů, což představuje více než 12% HDP a téměř čtyřnásobek taktéž rekordního deficitu z roku 2008. Ještě daleko větším šokem pro dolar by navíc mohla být agresivní politika Fedu, který se chystá do konce roku nafouknout svou bilanční sumu až nad 4 bln. dolarů, přičemž ještě v polovině roku 2007 dosahovala jeho bilance pouhých 800 mld. dolarů. Toho Fed dosáhne pomocí nových programů, kdy bude přímo vykupovat dluhopisy kryté širokou paletou spotřebitelských půjček a hypotečními úvěry, což je ekvivalent tisknutí nových peněz. Zatím dolar díky svému statutu bezpečného přístavu dokázal na krizi vydělat a oproti většině světových měn je stále daleko silnější, než tomu bylo například ještě v polovině roku 2008. To však pouze proto, že spíše než nabídka dolarů tentokrát o jeho ceně rozhoduje vysoká poptávka, která byla způsobena velkou nejistotou na finančních trzích a faktem, že americké vládní dluhopisy platí stále za „bezrizikovou“ investici. Tato situace se však může velmi rychle změnit a v případě, že by se nálada na finančních trzích uklidnila, hlavní roli začne hrát vysoká nabídka dolarů a ten může začít o své zisky velmi rychle přicházet.

Dolar zatím zůstává jedinou možností

Čína zatím nemá příliš možností jak naložit se svými obřími dolarovými rezervami a chtě nechtě bude muset i ve vlastním zájmu pokračovat ve vykupování vládních cenných papírů a cenných papírů emitovaných vládou podporovanými agenturami Freddie Mac a Fannie Mae. Do budoucna se však dá očekávat, že se Čína bude snažit přehodnotit svou dosavadní politiku a začne více diverzifikovat své rezervy, což může být příležitostí zejména pro evropskou měnu, která již v minulých letech dokázala pozvolna vytěsňovat dolar z rezerv centrálních bank. V dlouhodobém horizontu by pak mohl být pro Čínu zajímavý také koncept navržený Zhou Xiaochuanem, který by však stále problém Číny řešil jen z části. Tím nejelegantnějším a nejpravděpodobnějším výstupem současného napětí mezi Čínou a Spojenými státy by tak nakonec mohlo být částečné uvolnění čínského juanu a umožnění jeho apreciace. O něco větší volnost fluktuace čínské měny a mírnější tempo přírůstku rezerv by totiž v konečném důsledku molo pomoci nejen Číně, ale i Spojeným státům. Čína by ale musela začít investovat větší část svých ohromných přebytků do své vlastní ekonomiky, čímž by začala ještě více stoupat životní úroveň jejich obyvatel, když by namísto papírového bohatství začala skutečně reálně bohatnout. To by mělo navíc pozitivní efekt i na vybalancování světové ekonomiky, když by silnější juan přispěl ke snížení vysokých deficitů obchodních bilancí některých západních zemí v čele se Spojenými státy. Posílení juanu by mohlo být dosaženo také pomocí zvýšení jeho role v regionálním obchodě, což by otevíralo prostor k ještě ambicióznějším krokům vedoucím až k tomu, že by se čínská měna jednou stala hlavní regionální rezervní měnou. K tomu však bude zapotřebí liberalizovat čínský kapitálový účet a povolit úplnou směnitelnost čínské měny tak, aby firmy v okolních státech získaly prostřednictvím domácích bank přístup na čínský mezibankovní trh a mohly se tak například zajistit proti kurzovému riziku. To by však vyžadovalo odvážnou změnu dosavadní politiky, jejíž prioritou je makroekonomická stabilita, která staví právě na podhodnocené měně a proto rozhodně nelze očekávat, že tento proces poběží rychle. Odměnou by ale byl daleko větší ekonomický vliv v regionu, který jde ruku v ruce s postavením emitenta rezervní měny.

Hongkongský experiment

První náznaky toho, že Čína tuto variantu testuje však již přicházejí z Hong Kongu. Obchody mezi Hong Kongem a Čínou v minulosti probíhaly výhradně v hongkongských a amerických dolarech, avšak již v tomto roce by měl významně vzrůst podíl juanu. To umožní v lednu uzavřený swap mezi PBoC a Hongkongskou centrální bankou v objemu 200 bln. juanů, který poskytne firmám dostatek prostředků k tomu, aby mohlo být placení za import a export vypořádáváno právě v juanech. Tento experiment bude zřejmě klíčovým v rozhodování o tom, zdali se Čína vydá podobnou cestou i ve vztahu k okolním zemím, což by byl krůček k posílení role juanu jakožto hlavní regionální měny. Právě tímto způsobem se pak Čína může velmi účinně zbavit závislosti na měnové politice zahraničních centrálních bank, které se současné hospodářské problémy rozhodly řešit zčásti také na její úkor.

Autor článku působí jako analytik společnosti X-Trade Brokers.