Když už jsme teď všichni na jedné lodi, mohli bychom popojet?

Centrální banky odstraněním koncového rizika (tail risk) paradoxně v krátkodobém horizontu vyřadily hlavní rizikové události, ovšem za cenu navýšení celkového systémového rizika. (A na konci roku 2013 nebo na začátku 2014 už bude pozdě to napravit.) Nejdůležitější věcí přitom je, že banky podstatně eliminovaly svou schopnost pro manipulování s očekáváním trhu.

Když už jednou spustíte nekonečnou vlnu kvantitativního uvolňování a vyhlásíte, že uděláte cokoliv pro přežití eura, jaké trumfy vám ještě vůbec zbývají? Odpověď zní: žádné. A právě to je důvod, proč se pozornost trhů rychle vrací k mikroekonomice a konkrétnímu datům. Zde pak Evropa naprosto selhává.

Při mé návštěvě v Amsterdamu se potvrdilo to, čeho jsem si všiml už o letních prázdninách v “bohaté severní Evropě”, tedy v Dánsku, Švédsku, Německu a Nizozemsku. Tímto trendem je fakt, že i tady se krize nakonec začíná projevovat.

Negativní gravitace

Většina odborníků a investorů často zapomíná, že nulové úrokové sazby přestaly mít na ekonomiku efekt už před dvěma lety. Jejich pozitivní vliv na rizika spojená s cenou aktiv teď zastiňuje prostředí negativní gravitace, za kterou stojí nahromadění makrochyb.

Až doteď nás sice chránily obrovské rozpočtové přebytky států na severu Evropy, ale měli bychom se připravit na horší časy.

Holandští důchodci dostanou poprvé v historii nižší výnosy ze svých penzijních fondů. Tamní banky se ocitly pod tlakem ze strany regulátorů, aby se tak mohly vypořádat s nadměrným zadlužením na realitním trhu. Hlavní nizozemské banky nyní otevírají své pobočky v Německu - ale proč? Aby mohly financovat své rozvahy? Jde o nový trend? O tom pochybuju. Nebo aby mohly snížit náklady? To je ten pravý důvod.

Právě bohatý sever by mohl být katalyzátorem pro potřebné mikroekonomické změny, ke kterým jsem vyzýval (a doufal v ně). Moji známí v Dánsku teď přicházejí o svou práci. Firmy se totiž rozhodly šetřit a každá společnost, na kterou narazím, uvažuje o propouštění a ne o nabírání nových lidí.

Rozpočtové schodky

Krize už není pouhou iluzí - je opravdová. A zasáhla dokonce i tzv. bohaté Seveřany, kteří si až moc dlouho žili nad poměry. Důkazem jsou vysoké schodky rozpočtu v Dánsku, Německu nebo Nizozemsku. Donedávna jsme žili v tom, že se krize omezuje pouze na jižní státy Evropy, ale nyní přišla i na sever a postihla celou Evropu.

A právě tady leží potenciální katalyzátor pro změnu - až si trhy a centrální banky uvědomí, že německý zázrak byl ve skutečnosti fata morgána namísto toho, aby byl skutečný... Pak se možná pohnou z místa. Je strašně složité pochopit problémy vašeho souseda, jakkoliv pro něj máte pochopení. Ale když krize překročí váš práh, vše se najednou změní.

Mikroúroveň

Na skutečné krizi je “krásné” to, že nás konečně donutí něco udělat alespoň na mikroúrovni. Jsem přesvědčený o tom, že mikroekonomika bude pykat za nahromadění tolika chyb, které na makroúrovni nasekali centrální plánovači. Pozitivní na tom však je, že firmy i země budou připravené na změnu.

To, že krize konečně dorazila i do klíčových severoevropských zemí, by mohlo být tou nejlepší zprávou pro pozitivnější vyhlídky celé Evropy. Přibližuje nás to totiž k případnému řešení krize. Podle mě bude rok 2013 rokem přerodu. Takového, co bude zahrnovat ozdravení ve tvaru písmene V. Katalyzátorem pro takovou změnu by mohla být jakákoliv z těchto událostí:

• Řecko opustí eurozónu
• Angela Merkelová získá díky hlasům SPD další mandát, což ji donutí jednat proti EU
• Španělsko a jeho ekonomika “exploduje” a dostane se do otevřené konfrontace s unií
• Francouzská ekonomika se propadne o dvě procenta HDP

A nebo se trhy jednoduše umoudří a řeknou si, že už toho bylo dost. Mají za sebou pět let mimořádných opatření a možná je na čase vrátit se ke kořenům. Do roku 2017 až 2020 by se tak zavedl maximální strukturální deficit ve výši jednoho procenta HDP pro všechny státy. Euro by se oslabilo, zavedla by se motivace pro vyšší úspory soukromého sektoru, které by šly na investice do rizikového kapitálu, a to prostřednictvím jednoduššího daňového systému. A nakonec - politici by měli být zodpovědní za své kroky.

Jsou to sice jednoduché návrhy, ale potřebujeme také příjemné prostředí, ve kterém by se každý rád posunul dál. A to je mnohem jednodušší tehdy, když se v problémech ocitnou úplně všichni a uvědomí si, že bez společného úsilí ničeho nedosáhnou.

Autor článku je hlavním ekonomem Saxo Bank