Osud eurozóny v rukách italských voličů

Poslední parlamentní volby se v této jihoevropské zemi uskutečnily v dubnu 2008.  Tehdy zvítězila Berlusconiho středopravicová strana - Lid svobody (PDL). V listopadu 2011 po stupňujícím se vnitropolitickém i zahraničním tlaku podala  Berlusconi vláda demisi. Složením nového kabinetu pověřil prezident Maria Montiho, známého svým desetiletým působením v Bruselu ve funkci eurokomisaře. Jeho úřednická vláda vedla Itálii od 18. 11. 2011.  Hlavním úkolem nového vedení státu bylo obnovení důvěry finančních trhů v Itálii a realizace strukturálních reforem. V zájmu posílení důvěryhodnosti veřejných financí Monti podstatně zvýšil daně, čímž se stal u občanů přirozeně neoblíbeným politickým subjektem. V době, kdy M. Monti nastoupil k moci, dosahovaly výnosy 10letých státních dluhopisů svých historických maxim, a to přes 7 procent, přičemž dnes je to kolem 4,4 procenta. V prosinci 2012 ale přišla překvapivá Montiho rezignace, protože ztratil v parlamentu podporu, a to právě Berlusconiho strany.

Podle průzkumu veřejného mínění zatím u voličů vede největší strana levého středu na čele s P.L. Bersanim. Jeho popularita, ale s blížícím se termínem voleb klesá, a to právě na úkor Berlusconiho. Dopomohla tomu i nešťastná aféra s třetí největší italskou bankou - Monte dei Paschi di Siena, která kvůli špatným obchodům s finančními deriváty ztratila 720 mil. eur, přičemž Bersaniho strana má na tuto banku dlouhodobé vazby.

Ve hře je kromě Bersaniho a Berlusconiho i Mario Monti a populistické Hnutí pěti hvězd vedené komikem Beppem Grillem. To má podporu u cca 17 procent dotázaných. Mario Monti sice ve volbách přímo nekandiduje, ale vytvořil centralistickou koalici, která se nepřiklání ani k levici, ani k pravici. Deklaroval, že je ochoten vrátit se do funkce, bude-li jeho centralistické seskupení vítězné. To má dle dosavadního průzkumu podporu u 16 procent voličů. Největší bitva se proto odehraje mezi Bersanim a Berlusconim.

Nejblíže k vítězství má zatím Bersani

Který by bez problémů mohl ovládnout dolní komoru parlamentu. Stačí mu k tomu získat největší počet hlasů ze všech volebních kandidátů. K tomu, aby byl schopen prosadit své zákony v parlamentu, potřebuje rovněž podporu horní komory, čili Senátu. A tady narážíme na kámen úrazu víkendových voleb. K tomu, aby Bersani ovládl Senát, potřebuje 50,1 procent křesel, což se mu pravděpodobně ve volbách nepovede získat.  Zapeklitost situace posiluje i fakt, že taková situace, kdy řádná strana nezískala ve volbách většinu v obou komorách, se v historii Itálie zatím nestala.

V případě vítězství, bude tedy Bersani pravděpodobně muset hledat spojence

Nejlepší volbou pro Evropu se jeví spojení jeho strany se stranou Občanské volby (Civil Choice) založenou právě Mariem Montim. Ten je za provedení reformních kroků, obnovení investorské důvěry a následné zklidnění situace na dluhopisových trzích vnímán evropskými partnery velmi pozitivně. Navíc nyní se může jeho účast v budoucí vládě spojovat i s budoucností země v klubu společné euro měny. I když jeho popularita v Itálii není tak značná jako v Bruselu, a to hlavně kvůli zvyšování daní. Ty jsou v zemi výrazně vyšší než například v sousední Francii.

Největší noční morou partnerů eurozóny je politické zmrtvýchvstání S. Berlusconiho a jeho návrat k moci

Ten již nyní vyhrožuje zrušením reformních kroků, které zavedl Mario Monti. Příkladem je daň z nemovitosti. Ta patří mezi Italy k nejneoblíbenějším novinkám. Italský tiskový magnát slíbil voličům vrácení této daně v případě, že se díky jejich hlasům dostane k moci, což je pro voliče silný předvolební argument. V případě Berlusconiho vítězství a jeho návratu na politickou scénu se může stát další setrvání Itálie ve společném klubu eura vážnou otázkou, protože Itálie reformy potřebuje. Právě Berlusconiho neukázněná rozpočtová politika v době jeho vedení země je považována za jednu z příčin současné složité ekonomické situace země. Podíl tamního dluhu na HDP je přes 120 procent a některé zákony v oblasti pracovního trhu jsou velmi strnulé. Jde například o otázku propouštění zaměstnanců u firem s více než 15ti zaměstnanci. Tyto firmy nemohou ze zákona ukončit pracovní poměr s pracovníkem z důvodu nadbytečného stavu. Na jedné straně je přirozené, že zvyšování daní lidi nepodporují. Na druhé straně možnosti šetření v zemi jsou, a to hlavně v oblasti státního aparátu. Například Itálie, která má 5krát nižší počet obyvatelstva než USA, má 2krát vyšší počet členů parlamentu. Špičkoví italští úředníci navíc podle údajů OECD nikdy nebyli placeni lépe než dnes a několik vysloužilých úředníků pobírá vyšší penzi než bývalí američtí prezidenti.

Jelikož jde o Itálii, o víkendu se může stát skutečně cokoliv

Někteří ještě pamatují na volby v roce 2006, kdy se Berlusconimu podařilo vyhrát volby, i navzdory tomu, že v předvolebních průzkumech nebyl favoritem. Nyní jeho strana zaostává za vítězem jenom o 5 procent, proto musíme být při obchodování na trzích velice opatrní a pozice před víkendem raději zavřít. První povolební reakce uvidíme na měnovém páru eura s dolarem, pak na ostatních párech s eurem a na výnosech italských dluhopisů. Následně se pak nálada z voleb může přenést i na španělské dluhopisy a na ostatní aktiva, jako je italský akciový index. I když je Bersaniho strana levicově orientovaná, jeho vítězství bude trhy vnímáno výrazně pozitivněji než výhra pravice pod vedením Silvia Berlusconiho. Aliance Bersaniho s Mariem Montim, který by tak mohl alespoň částečně držet levici v oblasti sociální politiky na uzdě a pokračovat v reformách, by byla pro zemi a hlavně eurozónu ideálním politickým východiskem.

Mario Monti je velkým liberálem a jedním z nejprominentnějších evropských ekonomů. Věří v sílu trhu, podporuje nižší vládní výdaje, upřednostňuje soukromé vlastnictví před státním. Prosazuje liberalizaci trhu práce, protože je přesvědčen, že globalizaci se nedá vyhnout a ekonomika i společnost se jí musí přizpůsobit. Uvědomuje si, že drahý a strnulý italský trh práce nemůže konkurovat okolním státům. Navíc už je nejvyšší čas poprat se se státním zadlužením. Proto navrhuje snížit mzdy, vládní výdaje a zavést pozdější odchod do důchodu. Tyto jeho plány se obyvatelům přirozeně nelíbí, a proto ho ve volbách nepodporují.

Mario Monti řekl, že v průběhu své vlády odkryl Italům děsivou pravdu o stavu jejich země, kterou Berlusconi zamlžoval falešným optimismem a nadějemi. Přiznal, že většina voličů není schopna unést toto strašidelné odhalení skutečnosti, a proto volí raději falešné Berlusconiho sliby.