Důsledky měnových zásahů v Číně zatím trhy nepochopily

Zdá se, že trhy reagují jen velmi pomalu na důsledky nedávného rozhodnutí Číny oslabit svou měnu. Čínský jüan se teď přitom obchoduje proti americkému dolaru nejníže za několik posledních měsíců.

Já si však myslím, že:

• Růst čínské ekonomiky zpomalí v příštích dvou až třech letech na pět procent;
• Čína začne v reakci na abenomiku a slabší výsledky obchodu devalvovat svou měnu;
• Čína ztratí pozici největšího světového investora a importéra investičního zboží.

Vývoj v Číně bude mít dalekosáhlé důsledky i ve světě, a v roce 2014 se to projeví následovně:

• Růst německé ekonomiky se přehoupne do záporných hodnot (mezičtvrtletně) – konkrétně ve čtvrtém kvartálu v porovnání se třetím;
• světová ekonomika zpomalí ze současných 3,7 procenta na méně než tři procenta;
• předpovídané oživení bude opět odloženo a nesynchronizované měnové politiky předních centrálních bank budou zpochybněny, což povede k dalším novým minimům u úrokových sazeb;
• v Evropě bude převládat deflace. Právě propad spotřebitelských cen pak bude hlavním rizikem i pro Spojené státy;
• výprodeje na akciových trzích budou nezbytné. Tato situace přichází po výprodejích u komodit, způsobených krizí na americkém bankovním a realitním trhu, která se v poslední fázi evropské dluhové krize přelila i na pevně úročená aktiva. Podle mě by ve druhé polovině roku 2014 mohlo dojít až ke 30procentní korekci. Jen za poslední dobu se index S&P 500 vyšplhal na svá maxima mezi 1850 a 1890 body.

Světovou ekonomiku táhne právě Čína. Na přelomu let 2008/2009 během vrcholící krize nesla na svých bedrech podporu růstu globálního hospodářství, přičemž tehdy dosáhla historicky nejvyšší fiskální expanze (téměř 600 miliard dolarů). Čína současně navýšila své poměry investic k HDP, což až do konce roku 2013 lákalo exportní objednávky od hlavních evropských a americkým vývozců. Jenže když se v listopadu 2013 konalo třetí plenární zasedání 18. ústředního výboru Komunistické strany Číny, oznámila země změnu. Čínské politické elity označily za svůj hlavní cíl potřebu uvést ekonomiku do rovnováhy (namísto zajištění jejího růstu), boj s korupcí nebo snižování znečištění ovzduší. Přitom doufají, že se jim povede změnit růstový ekonomický model – počítají teď sice s možnou menší krizí, která je však pořád lepší než větší kolaps v budoucnosti.

Už minule jsem se pokoušel vysvětlit, proč Čína sama vyhledává malé krize raději než nějakou větší. A taky jsem mluvil o tom, jak si Čína nemůže dál dovolit tak vysoké poměry investic k HDP.

Vypadá to, že se teď Čína pustila do zásadní změny své měnové politiky a chystá se oslabovat renminbi. Přitom právě Čína se v minulosti hlasitě ozývala proti abenomice a devalvaci japonského jenu (JPY). Japonsko a Korea totiž stále zůstávají jejími klíčovými exportními konkurenty. Až do minulého týden dovolovala Čína své měně po několik měsíců souvisle růst. Šlo o vedlejší efekt poměrně těsné měnové politiky, která měla držet na uzdě bublinu na úvěrových trzích. Nyní se však pozornost obrátila ze silného jüanu k oslabování měny a je třeba zohlednit zcela nový a klíčový vývoj:

Zdroj: Bloomberg a Saxo Bank

Uvedený graf by nás měl znepokojovat – spolu s tím, jak mezi Čínou a Japonskem panuje nepřehlédnutelné napětí. Zdá se totiž, že Čína už nehodlá být za “milého spojence”. Tudíž si můžeme jen domýšlet, co to znamená pro americko-čínské vztahy. A situaci nepomáhá ani provokativní gesto amerického prezidenta Baracka Obamy, který si do Bílého domu pozval dalajlamu. Navíc to, že rally u páru USDCNY odstartovala téměř v den dalajlamovy návštěvy, je samozřejmě úplná náhoda (potkali se v pátek 20. února)!

Čína nemá v posledních dnech moc důvodů k radosti: domácí ekonomika se potřebuje znovu dostat do rovnováhy, což však může naštvat tamní populaci a taky část veřejného sektoru, která v několika minulých letech ze zavedeného statusu quo výrazně těžila. Co se týče zahraničí, Abe v Japonsku trvá na silnější pozici své země, Spojené státy “zlobí” svými rozhovory s dalajlamou a poslední summit G20 hledal viníky nedávného zpomalení rozvíjejících se trhů.

Poslední měsíc rozhodně nebyl přínosným pro koordinaci měnové politiky nebo v přátelském duchu se nesoucí summity. Vyšší šance politické krize přichází ironicky v době, kdy akciové trhy celosvětově dosahují svých sedmiletých, čtrnáctiletých nebo dokonce historických maxim. Naposledy jsme to mohli pozorovat třeba u amerického indexu S&P 500. Právě zde zůstává v platnosti moje stará ekonomická teorie s názvem Bermudský trojúhelník ekonomiky. Stále nás trápí pomalý ekonomický růst, vysoká nezaměstnanost a vysoké ocenění akciových trhů. To vše je řízeno politikou, ze které těží pouze 20 procent ekonomiky tvořené velkými burzovními společnostmi a bankami. Právě ty mají přístup k 95 procentům všech úvěrů a taky ke státním subvencím. Naopak na 80 procent ekonomiky – tedy malé a střední podniky, které historicky vytváří 100 procent všech pracovních míst – zbývá méně než pět procent úvěrů a ani ne procento kapitálu od politiků.

Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank