Fiat jako lovec, možná i jako kořist

Velmi zajímavé je v tomto ohledu například dění kolem italského Fiatu, automobilky řízené jedním z nejlepších manažerů současnosti Sergiem Marchionnem.

Marchionne byl pověřen vedením automobilky v roce 2004 a stačilo mu pouhých dvanáct měsíců k tomu, aby z tehdy dlouhodobě ztrátového podniku dokázal opět vykřesat zisky. Jeho nejvýznamnější rozhodnutí však přišlo v roce 2009, kdy s tehdy krizí zmítaným Chryslerem podepsal dohodu o úzké spolupráci a kapitálovém propojení. Po pěti letech Fiat již plně ovládá tuto čtyřku na automobilovém trhu Spojených států i s její hustou sítí prodejních míst. Italové tak získaly klíč na celý Severoamerický kontinent, na kterém byli do té doby zastoupeni jen okrajově.

Troufám si tvrdit, že bez zisků Chrysleru by Fiat čelil vážným existenčním problémům. Jistojistě by se o něm nemluvilo jako o sedmé největší automobilce na světě, jako nyní, ale jako o firmě ředící akciový kapitál a poptávající vládní intervence. Akcionáři Fiatu tak vděčí šťastnému rozhodnutí Marchionneho, který se nebál velmi odvážného a v té době silně kritizovaného propojení s Chryslerem.

Je možné, že o Fiatu v souvislosti s akvizicemi neslyšíme naposled. Proslýchá se totiž, že o jeho vybrané značky (Alfa Romeo, Chrysler) má zájem Volkswagen. Z pohledu Němců dává takovýto obchod velký smysl, zejména by díky Chrysleru získali klíč na US automobilový trh, kde se jim nedaří příliš prorazit. Míč nyní leží na straně rodiny Agnelliů, majoritních vlastníků Fiatu, zda kývnou na miliardy od Volkswagenu a stáhnou se z automobilového byznysu či nikoliv.

Autor komentáře je analytikem společnosti Cyrrus