Hledá se „nadvýkonnost“

Pokud už je nějaký aktivně řízený fond lepší než jeho benchmark, může mu tuto nadvýkonnost za dané období pokazit vyšší kolísavost. Pro laika je obtížné určit, zda je nadvýkonnost fondu dlouhodobějšího rázu nebo se jedná o krátkodobý výkyv.

Úspěch na rozvíjejících se trzích

Obecná poučka zní, že aktivně řízené fondy mají větší šanci uspět, pokud investují na méně rozvinutých trzích, typicky pak emerging markets. Neboť na takových trzích se může poměrně snadno najít společnost, která svou výkonností překoná ostatní a tím pomůže překonat trh měřený indexem.

Naproti tomu v případě rozvinutých trhů je šance na nalezení takové firmy (či firem), vzhledem k vyspělosti trhů, mnohonásobně nižší. Další věcí je časté využívání „časování trhu“, tedy prodej cenného papíru při předpokládaném poklesu a naopak koupě při předpokládaném růstu ceny, které příliš nefunguje. Navíc je takové hledání pro manažera fondu riskantní, neboť pokud bude dlouho zaostávat za výkonností benchmarku, snadno může přijít o místo. I proto se většina manažerů soustředících se na rozvinuté trhy snaží mít portfolio podobné srovnávacímu indexu. A tak se rychle z aktivně řízeného stane pasivně řízený fond, ovšem s vyššími poplatky.

Stačí se podívat na globální akciové fondy srovnávající se s indexem MSCI World. Třeba v posledních deseti letech pouze 25 % z nich dokázalo překonat (nikoli trvale překonávat) svůj benchmark. Navíc, nebo je to shodou okolností, fondy, které měly nejvyšší výkonnost, měly i nejnižší volatilitu, takže byly při srovnání obou parametrů nejúspěšnější.

Velmi dobře si vedly fondy stylově vyhraněné, například zaměřené na ekologicky šetrné výrobky a technologie, které svůj benchmark překonaly. Nicméně jejich vyhraněnost zároveň vede i k vyšší volatilitě.

Trvale (ne)udržitelné

Jak již bylo uvedeno, většina fondů nedokáže benchmark překonávat. Přínos častějšího obchodování či „lepšího“ výběru akcií, který si klade za cíl vyhledat potenciálně nadvýkonné akcie, většinou nekompenzuje zvýšení nákladů fondů. A i když část fondů srovnávací index překonala, jejich lepší výkonnost neměla dlouhého trvání. Proč tomu tak je? Klíčem může být chování investorů. Ti totiž rádi kupují aktuálně nejvýkonnější fondy. Fondy tak získávají přísun peněz. Ty pak portfolio manažer fondu musí umístit někde na trhu, neboť by jinak měl příliš hotovosti v portfoliu, čímž by byl snížen výkonnostní potenciál fondu (nové peníze by nijak nevydělávaly). V takovém případě může manažer fondu koupit stávající tituly, se kterými dosáhl úspěchu. Ovšem ty už jsou v té době pravděpodobně nadhodnoceny. Nebo může vybrat nové cenné papíry, ale tím se zase zvyšují náklady (analytická činnost atd.).

V opačné pozici se nachází fond se špatnou výkonností. Ten čelí odlivu majetku. Proto jeho portfolio manažer musí tituly prodávat. Tím se ale zase otvírá šance na lepší výkonnost (na prvním místě je prodej slabých titulů).

Dlouhodobá nadvýkonnost na straně fondu není trvale udržitelná. Investoři by tedy neměli na výkonnost fondu brát až tak výrazný ohled. Ale měli by spíše posuzovat, jak investiční strategie fondu zapadá do jejich investičního plánu. Kdo nechce příliš riskovat, tomu může více vyhovovat fond s pasivnějším přístupem k řízení portfolia.